Milý čtenáři,
nabízíme Ti poučení,sepsané na základě našich praktických zkušeností. Zaměřovali jsme se na to, s čím vším se může mladý muž - z hlediska povahy řekněme průměrných nebo nadprůměrných kvalit - potkat ve vztahu s partnerkou či manželkou. Byly to většinou případy, kdy tyto ženy nedovedly své impulzy z hlubších a méně vědomých složek své psychické výbavy zvládnout, sublimovat, případně řešit na vyšší úrovni citové a osobnostní zralosti. Jinými slovy, můžeš se setkat i s jinými, opakujícími se situacemi, avšak zdá se, že námi popsané jsou z těch nejčastějších. Posoudíš sám.
Naše poučení vychází z více jak 35tileté soudně-znalecké praxe u Městského soudu a po více jak deseti letech práce v Poradně pro otce.
Jsi-li v současné době zamilovaný, pak se Ti náš pohled bude zdát cizí. My jsme čerpali od klientů či účastníků řízení, z nichž zamilovanost již vyprchala, kterým dlouhodobý vztah či manželství nevyšlo. Hluboký, trvalý partnerský vztah je jednou z největších životních hodnot a čtení našich rad by Ti k ní mělo dopomoci.
NÁMLUVY
1. Pamatuj, že muži navazují nové známosti s mnohem příznivějším očekáváním než jsou jejich dosavadní zkušenosti s ženami z předchozích vztahů. Tento značný rozdíl je dán předobrazem žen, který našemu muži vtiskla jeho matka. Ta ho měla jako své dítě hodně ráda a dlouze o něj pečovala. Realita toho, co nabízí partnerský trh je však blíž těm partnerským předchozím zkušenostem než zidealizovanému obrazu matky, který muži stále a marně hledají.
2. Zmínili jsme se o partnerském trhu: kvalita nabídek se bohužel zhoršuje, je to m.j. i působením ideologie radikálního feminizmu (přibližně od sedmdesátých let minulého století) – ta podněcuje nenávist žen vůči mužům na široké frontě (televizní seriály, filmy, ženské ale i jiné časopisy aj.). Současně nedovolí prezentaci pozitivních vzorů pro mladé muže1/. Postižena jsou obě pohlaví a každá další generace o něco více.
3. Počítej s tím, že ženy dovedou posilovat mužské iluze a nemusí při tom ani příliš přemýšlet, jde jim to spontánně, automaticky. Při námluvách se vcítí do role okouzlující bytosti a dovedou zahrát to, po čem muž touží. Vzpomínám na svého přítele, který byl velmi potěšen zájmem své nastávající o výstavy výtvarného umění. Po pár letech po svatbě zjistil, že jeho žena nejen se o něj i o ně nezajímá, ale že v době, kdy v souladu s ním si obrazy se zaujetím prohlížela, na ně vůbec neviděla pro velkou krátkozrakost.Tu tehdy nekompenzovala ani brýlemi, s kterými se sobě nelíbila, ani kontaktními čočkami, které zase její oči nesnášely.
4. Počítej s tím, že žena, nechť jsou projevy její zamilovanosti jakkoli přesvědčivé, má stále zapnutý hledáček, pátrající po tvých hmotných rezervách a mapující tvé schopnosti a možnosti dobře zaopatřovat2/. U lidí je tomu stejně jako u všech jiných živočišných druhů ve volné přírodě: samičky prověřují a zhodnocují u samečků důležité charakteristiky či kvality a podle toho je volí.
V rámci tohoto programu si Tvá partnerka - převážně nevědomě - vytvoří posuzovací škálu Tvých zaopatřovacích možností, složenou z celého trsu dalších informací. Uloží si ji do paměťové banky, kde již má zpracován žebříček možností u jiných mužů. Přesuny, přeskupování a srovnávání jsou průběžné a automatické. Tvým stálým minusem v srdci Tvé partnerky bude Tvá neúčast na nejvyšších příčkách tohoto žebříčku. Pokud se to někdy projeví (při větším konfliktu či rozchodu), pak budeš překvapen, jak silně a hluboce jí to vadilo (hovorově „jak jí to žralo“).
5. Pamatuj, že jako hledač ženského obdivu, něžné náruče apod. nemáš ve své psychické výbavě tzv. moduly x/, kterými bys mohl zhodnotit kvalitu osobnosti té pro tebe atraktivní ženy. Na současném partnerském trhu se ženy staly mistryněmi v prodeji svých předností (i v případě, že jde o velmi skrovnou nabídku nebo to dokonce jsou pseudopřednosti, a kouzelnicemi - iluzionistkami v zakrytí svých defektů). Velká většina mužů je nezpůsobilá k tomu, aby detekovala a odkryla hlubší povahové defekty, poruchy osobnosti či dokonce psychické onemocnění žen ještě před sňatkem. Může to být např.: extrémní závislost na rodičích a z ní vyplývající převaha pouze infantilních (dětských) postojů, jinými slovy citová nezralost; extrémní vypočítavost, egoismus; extrémní pocity ublíženosti, ukřivděnosti a tím i nepřátelství vůči mužům vůbec; asociální osobnost bez základní struktury morálních hodnot.
x/ Modul = vrozená struktura psychiky, specielní jednoúčelový program, řešící konkrétní adaptivní problém. Jde o výsledek přírodního výběru a u jedince se vyvíjí stejně jako kterýkoli biologický orgán (Buss, str. 389-390)
Některé jiné defekty (např. hysterii) výstižně popsal M. Plzák3/. Ostatní jsou popsány v učebnicích psychiatrie. Tím netvrdíme, že u žen nenaleznete i pozitivní povahové rysy, ale před těmi není třeba varovat. Nevěříš našemu tvrzení? Vzpomeňte jak jen dlouho trvalo policejním vyšetřovatelům, než si uvědomili, jakým typem ženy je Helena Čermáková z Kladna a co vlastně udělala s Terezkou.
6. Počítej s tím, že ženu, která si Tě vybrala, nikdy nepředěláš k ideálnímu obrazu, po němž tolik toužíš. Naopak to jde lépe: muži jsou tvárnější a mnohá žena si svého muže předělá podle svých potřeb, nezřídka do podoby podpantoflové. Představa „předělání“ ženy je jedním z nejčastějších mužských omylů. Podobný omyl některých mužů je, že po svatbě bude prohloubena výměna názorů, dialog v otázkách obecně lidských, duchovních, filozofujících, tzn. vyšších. Většinou budeš zklamán, obohacující dialog se konat nebude. Setkali jsme se s výjimkami, byly vskutku na úrovni, ale dialog netrval dlouho a komunikace uvázla.
7. Ještě jiný takový častý mužský omyl je přesvědčení, že se muž dočká zvláštního vděku, vytáhne-li ženu z nějaké šlamastiky, mizérie, bídy. Zdá se, že muži v roli a s postoji rytířů s nevděkem zachráněných žen vůbec nepočítají.
Ženy jsou naopak vůči svým protějškům realističtější a o mužské vděčnosti vědí své, popsatelné asi takto: „Zachránění jsou nejdříve vděční, nejspíše krátkodobě, avšak za nějakou dobou začne zachráněný pociťovat vděk jako břemeno a ve vztahu se objeví prvky kritičnosti a nepřátelství. Jen výjimečně ušlechtilí lidé si dovedou pocity vděčnosti uchovat.“
Zpět k mužům. Sledujeme-li jejich uvažování a očekávání při záchraně nějaké ženy z nedobrého stavu či situace, ať jsou již jakékoli (psychické potíže, závislost na látkách, defektní morálka, sebedestruktivní tendence, hysterické reakce, kriminální jednání a i řada dalších) pak dospějeme k pikantnímu zjištění. Jakoby naši zachránci byli vyladěni zjistit, že původce toho nedobrého je nějaký jiný zlý nebo alespoň nedostatečný muž. Jakoby hledali příležitost předvést se a ukázat na takovém pozadí, na němž by vynikli a potvrdili, že ve srovnání s jinými jsou ti zřetelně lepší, nejlépe nejlepší!
8. Pokud máš nějaký majetek stranou, tj. že o něm Tvá partnerka neví, nikdy jí o něm neříkej. Pokud jí o něm řekneš – a muži tak činí automaticky, jako by to byla jejich povinnost či nádherné peří – pak Tě čeká několik nepříjemností. Uvedeme jen tři:
Pokud majetek nepoužiješ podle jejího přání a pro ni, dozvíš se, že jsi hrozný egoista, lakomec, sobec.
Pokud o majetku vědí další osoby (dokonce třetí a další), pak již nikdy není plně Tvůj. Budeš-li jej chtít užít podle svého nejlepšího úsudku, budeš narážet na kritiku, odpor, budeš mít konflikty.
Při rozchodu/rozvodu si na tento majetek bude partnerka činit nárok a najde si cesty, jak se k němu dostat. Čím jsi bohatší, tím větší budeš platit „odškodné“. Přečti si o rozvodech hereckých, zpěváckých a sportovních hvězd v bulvárním tisku. Tak např. Donald Trump musel zaplatit Ivaně Trumpové, původně lyžařské instruktorce z Moravy, „odškodné“ za manželství sumu 25 miliónů dolarů, a navíc ještě další mnohamilionové poplatky (MF Dnes, 5. 10. 2002).
9. Chceš-li se oženit, kup si byt či dům jenom na své jméno a to ještě před sňatkem. Dohlédni s dobře vybraným právníkem na řádnou dokumentaci a ulož na zcela bezpečném místě. Jinak o něj můžeš velmi snadno přijít. Ale i tak Tě čekají velká rizika.
10. Chceš-li se oženit, pak pozorně prozkoumej vztah a postoj tchýně k tchánovi. Ale i v případě že vztah je dobrý, že tchán je respektován, nemáš vyhráno, že s Tebou bude zacházeno podobně (viz předchozí text).
MANŽELSTVÍ
11. Počítej s tím, že s prvními myšlenkami o eventuálním sňatku začne u Tvé nastávající zvláštní proces podrobně mapující Tvé příbuzenstvo, přátelé a jiné lidi pro Tebe důležité. Hlavně se ženami si bude vyměňovat proudy informací o všem možném. Proces samozřejmě pokračuje i po svatbě. Řekneš si O.K., tak to má být. Avšak je možné, že Ti uniká jedna důležitá funkce tohoto mapování a kontaktování a ani Tvá manželka je plně nereflektuje: činí tak, jak jí velí tzv. moduly v hlubších vrstvách psychiky.
Moduly „vědí“, že Tvoji manželku budou řídit k tlaku na Tebe a jako dobří stratégové také „vědí“, že k úspěchu je třeba mít i spojence. To se Ti potvrdí, až dojde k prvnímu nedorozumění či konfliktu – zjistíš, že manželka již má informované spojence, kteří ji věří a podporují. Chceš také spojence, ale s překvapením shledáš, že už jsou „zadaní“, někteří dokonce podjati v Tvůj neprospěch. Pokud Ti na tomto místě máme potvrdit Tvé neblahé tušení o charakteru onoho zmíněného tlaku, rádi tak učiníme: více (ji) poslouchat a více vydělávat. Chceš-li se oženit, pak pozorně prozkoumej vztah a postoj tchýně k tchánovi. Ale i v případě že vztah je dobrý, že tchán je respektován, nemáš vyhráno, že s Tebou bude zacházeno podobně (viz předchozí text).
12. Počítej s tím, že pokud budeš mít s ženou dítě, pak máš jen malou šanci stát se architektem duše tohoto dítěte. Jinými slovy: dítě a jeho psychiku považuje matka za svůj majetek. Do ní vloží přece své názory, postoje, hodnoty, životní styl, tradici své původní rodiny apod. a samozřejmě i svoji verzi toho, kdo je jaký v rodině a okolí. Pokud se ti to nebude líbit, pak matka dobře zná prostředky, jak dítě plně zpracovat k obrazu svému. U žen budou mít Tvé hodnoty jen nevýznamné postavení, budou-li mít vůbec nějaké. Když však budeš hodný, nějaký drobek ti zůstane4/.
13. Počítej s tím, že i Tvá tchýně si bude dělat nároky na Tvé, resp. vaše děti. Bude je považovat za své (za svou krev, byť Tebou poněkud rozředěnou), což nakonec není tak zlé jako to, že bude chtít o mnohém rozhodovat. Náš matrimoniolog M. Plzák uvádí tuto statistiku z manželských poraden: neshoda manželky s matkou manžela = 88%, neshoda manžela s matkou manželky = 22%, neshoda manžela s otcem manželky = 8%, neshoda manželky s otcem manžela = 2% případů5/.
Zasahování tchýně do života mladých se stalo příslovečným a dokonce dalo vznik hovorovému názvu Tchýnin jazyk pro pokojovou rostlinu s dlouhými tvrdými listy (Sansevieria Laurentii).
14. Počítej s tím, že Tvé zásluhy o děti (jejich zaopatření, výlohy, vzdělání a celkový rozvoj, uvedení do světa dospělých apod.) budou okolím spíše podhodnocovány, zatímco zásluhy matky budou nadhodnocovány a to i samotnými dětmi, jak v dětství, tak i v dospělosti. Matčin úsměv, láska, pohlazení, "srdíčko tlukoucí jen pro děti" – a to i tehdy, když toho až tak moc nebylo – hladce převáží všechny tvé konkrétní zásluhy. Řekli jsme podhodnocovány. Ve skutečnosti najdeme mnoho ponížených ba zhanobených otců, kteří nic špatného neudělali, naopak se dosti snažili, aby se dětem dobře dařilo.
15. Počítej s tím, že většina žen je mistryněmi ve vyvolávání pocitů viny. Zpočátku vztahu (v mládí) to vypadá, že výčitky přicházejí v důsledku Tvých konkrétních chyb, kterých může být celá řada. Život jde dál, Ty se v mnohém poučíš, víš, na co si dát pozor. I jinak se snažíš žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chyb se již dopustíš jen zřídka, avšak proud výčitek nepřestává. Uvědomuješ si, že Tě to zasahuje, vyvolává pocity viny. Chceš argumentovat, ale zjistíš, že na protistranu nestačíš. Ta má svou ženskou logiku – a i poslední slovo. Původní kvalitní komunikace zkysla, zoctovatěla.
Podstata této běžné situace (běžnému pozorovateli však skryté) je: ženy intuitivně vědí o mužském zranitelném místě, výčitkami vyvolávají pocity viny, čímž muži ztrácejí – více nebo méně – svou pozici. A o to přeci jde. Vzpomeň na hubující stařenu v Puškinově pohádce O rybáři a rybce. Hubováním a ukřivděností to dotáhla až na carevnu. Pravda, pak to poněkud přepískla. A ta dovednost výčitek a argumentování? To jsou prostředky osvědčené, prověřené a k dovednosti dovedené tisíci generací ženských předků.
16. Počítej také s tím. že se můžeš dostat do tzv. vyčítacích pastí. Ať již jsi takový nebo opačný, výčitky tě neminou. Americký psycholog H. Goldberg jich popsal celkem devatenáct6/. Uvedeme ti jich pět.
Spontaneita
- Projevuješ-li své city otevřeně, tj. někdy si popláčeš, jindy zakřičíš, pak ti manželka bude vyčítat, že jsi labilní, neurotický, dětinský…
- Máš-li city pod kontrolou, pak ti manželka bude vyčítat, že jsi studený čumák, odtažitý, neschopný hlubšího citu a vztahu.
Zaopatřování
- Chceš-li dobře rodinu zaopatřit, pak musíš i dosti pracovat, budeš chodit domů pozdě a večer budeš unavený. Manželka ti bude vyčítat, že je ti práce milejší a že se o rodinu příliš nezajímáš…
- Chceš-li se rodině více věnovat a odmítáš služební postup s ještě náročnější prací, pak ti manželka bude vyčítat, že málo vyděláváš a že ostatní jsou úspěšnější…
Autorita
- Budeš-li demokratický, vyslechneš každého a zohledníš-li potřeby každého zúčastněného, pak Ti manželka bude vyčítat, že jsi slabý, pomalý, nerozhodný.
- Převezmeš-li roli vedoucího a jednáš-li rozhodně, pak Ti manželka bude vyčítat, že jsi autoritářský, utlačovatelský, despota…
Zdraví
- Budeš-li hodně pracovat a málo se ohlížet na své zdravotní potíže, pak Ti manželka bude vyčítat, že jsi nezodpovědný k sobě a i k druhým, na Tobě závislým…
- Budeš-li s potížemi chodit na lékařská vyšetření, pak Ti manželka bude vyčítat, že jsi hypochondr, který myslí jen na svá pomyslná bebíčka.
Vnitřní růst
- V průběhu let budeš cítit, jak vnitřně rosteš, zraješ, přijdou impulzy něco změnit, zlepšit, např. životní styl, přátele ale i kariéru. Manželka Ti bude vyčítat, že jsi nezodpovědný, že ohrožuješ lidi na Tobě závislé…
- Potlačíš-li v sobě impulzy ke změně, manželka ti bude vyčítat, že jsi ustrnul, že jsi rigidní, nudný…
17. Počítej s tím, že Tvá manželka bezpečně ví, byť jen intuitivně, že při hádce, sporu, případně při soudním řízení s Tebou, bude okolí – ať již jednotlivci nebo úřední místa (sociální pracovnice, soudy) – podporovat spíše ji. Budou jí také skoro vše, co o Tobě řekne špatného, bezvýhradně věřit. Tobě nebude věřit nikdo, snad pouze Tvá matka, ale i ta bude Tvá tvrzení stále prověřovat.
18. A znovu o financích. Zmenší-li se Tvůj příjem, pak chyba – podle manželčiných pocitů a následného zkalení vztahu – bude vždy u Tebe: u Tvých schopností, povahových rysů, nepředvídavosti, nejspíše hlouposti. Vinen jsi zkrátka Ty – možnost něčeho vnějšího jako např. ekonomická krize, špatné vedení podniků apod. manželka jaksi příliš nepřipouští. Manželští poradci a rozvodoví soudci působící v letech 1969-1976 (po Husákových politických čistkách a propouštění) o tom vědí své. Nahlédni do statistiky rozvodovosti v těchto letech. Pokud řízením osudu ztratíš svoji zaopatřovací způsobilost vůbec (byť i dočasně), pak Tvá hodnota hodně klesne, někdy se přehoupne přes nulu do záporu.
19. Počítej s tím, že dříve nebo později po sňatku zjistíš, že manželka má ve své duši jakási sklepení, z jejichž hlubin proudí na povrch proud negativních emocí provázených i nepřátelským jednáním. Uvedeme zde obojí ve vzestupném pořadí.
Pocity/emoce: pocity nadřazenosti, zklamání, ukřivdění, hněv, potřeba pomsty, vztek, nenávist, nenávist za hrob.
Jednání: vysmívání, ponižování, přehlížení, vyčítání/obviňování, v dalších fázích - a to už přecházíme do patologie - jsou možné i stížnosti zaměstnavateli, křivá obvinění z fyzického či sexuálního násilí..
Je-li manželka dobře vychovaná, tedy z dobré rodiny a citově celkově zralá, pak tyto emoce většinou udrží pod kontrolou, i když se občas něco provalí (nejčastěji pocity ukřivdění a výčitky). Je-li však celkově citově nezralá, pak se její emoce a následná jednání přesouvají do pásma největší intenzity a následuje situace rozvodu. Obojí k vidění u rozvodových soudů ale i jinde. Podle evoluční psychologie měly oba soubory (emocí a průvodního jednání) důležitou funkci v dávné historii člověka: bylo to nejspíše tak, že hubováním si žena vymohla větší snahu od svého muže a později i pomoc od jiných mužů i žen, což nejspíše přispělo k jejímu většímu reprodukčnímu úspěchu7/.
Jinak je tentýž soubor ženských citů/emocí pravidelně k vidění v mnohých amerických filmech. Ženám v nich ani moc jiného nezbývá. Muži jsou totiž v těchto filmech pravidelně vykreslováni jako nezralí, nekompetentní, podvodní, agresivní/tyranizující, sexuálně úchylní, psychotičtí. Žádný pozitivní hrdina. Bohužel tyto filmy dávají návod a pobízejí k nepřátelskému jednání vůči mužům v reálném životě, kteří nic takového nezasluhují. To je ale nejspíše záměr autorek scénáře těchto filmů1/.
ROZVOD
20. Počítej s tím, že i Ty se můžeš dostat do rozvodové situace a vůbec nebudeš vědět jak. Patrně jen málokterý z novomanželů (v roce 2000 to bylo celkem 55 321 párů) počítá s rozvodem (v uvedeném roce bylo rozvedeno celkem 29 704 párů, většinou se jednalo o sňatky uzavřené v předchozích letech). Navrhovateli rozvodů byli manželé v 31,5 % případů, manželky v 68,5 % případů.
Nechť jsou však Tvoje kvality jako manžela průměrné nebo dokonce vysoce nadprůměrné, ze strany manželky Tě v rozvodové a porozvodové situaci čeká čtveřice vzájemně propojených postojů a požadavků. Ty se opakují pravidelně, bez ohledu na různost vzdělání, povah, socioekonomického postavení apod. Jde o tuto čtveřici:
- manželka chce mít děti na své straně a samozřejmě také soudně svěřeny do výchovy
- manželka bude chtít, abys zmizel ze scény, odstěhoval se někam daleko
- manželka bude chtít mít co největší podíl z původně společného a pokud možno i z Tvého majetku
- manželka Tě nevybíravým způsobem pomluví u přátel, v okolí, v zaměstnání apod.
21. Nakonec ti přiblížíme jeden příběh ze života – mladý muž se také ocitl v pasti, byť jiného druhu než jsou výše zmiňované. Mladý muž se jmenoval Matěj a hledal partnerku pro život. Našel ji – jmenovala se Regina, byla příjemná, laskavá k lidem (pozorně je vyslechne, poradí, pomůže), měla ráda děti, domácí mazlíčky. Byla také vzdělaná a dobře orientovaná v tom, co se děje, měla kontakty. Lidé ji měli rádi a současně si jí vážili. V něčem připomínala Babičku Boženy Němcové. Matěj a Regina uzavřeli sňatek, měli děti, Matěj se cítil celkem spokojený, i když pravidelně zastiňovaný manželčinými významnými aktivitami. Občasný spor či hádku vyřešili konstruktivně, „na úrovni“.
Pak to jednoho dne či spíše noci přišlo, po intimním styku, který se Matějovi nějak nezdařil. Jakoby se v ten moment provalilo vše, co se v Regině dosud negativního nastřádalo: preference bratra ze strany jejích rodičů, konflikty s tímto bratrem, to, že si na ni zasedl učitel matematiky, zrada se strany první velké lásky a vskutku nemožný šéf. Tyto a ještě i jiné nepříjemné zážitky se slily do jediné matrice, od níž se pak začalo odvíjet i hodnocení Matěje, zřetelně horší, než by Matěj zasluhoval. Regina nyní „věděla“, kdo vlastně je a jaký je. Podle nového Reginina hodnocení začala být ona zřetelně lepší, důležitější, Matěj zřetelně horší. Matěj si začal dávat více pozor a snažil se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, dokonce si nechal poradit od odborníků – avšak jednání Reginy jen přituhlo. Pokusil se pak s Reginou vážně hovořit a argumentovat, byl však jejími argumenty „převálcován“. Ani dříve netušil, kolik jeho hříchů, i malých, měla Regina zaregistrováno a jak je uměla využít.
Ve společnosti si Regina občas lehce povzdechla. Společnost však věděla, že s manželem je něco psychicky v nepořádku – takovou báječnou manželku má a on to nevidí, neváží si jí. Jednou se Matěj pokusil něco vysvětlit několika společným známým, ale setkal se jen s nevěřícími pohledy a jejich vztah k němu zřetelně ochladl.
Došlo pak k tomu, že Matěj měl pak téměř denně na talíři – přímo nebo nepřímo, od Reginy nebo od dalších lidí – hodnocení, kdo z obou manželů je vlastně důležitější, lepší povahově a také schopnostmi. Bylo to pro Matěje dosti stresující, normální citlivý člověk se tím zalergizuje. Nakonec se Matěj a Regina rozešli. Průvodní záležitosti byly nepříjemné (stres u dětí, dělení majetku, stěhování, papírování). Matěj na tom byl hůř – všichni byli přesvědčeni, že si to zavinil sám a navíc ještě neměl bydlení, později jen náhradní. Povšimni si, že na popsané potíže upozorňovaly naše rady číslo 15, 16, 17 a 19 (a nepřímo i jiné).
Chování Reginy popsané výše bylo projevem postojového stereotypu, který u žen pravidelně nacházíme – málokdo jej však chce vidět. Jakoby sexuální sblížení radikálně oddělilo partnera či manžela od dalších okolních lidí. K těm bude žena trvaleji více nebo méně vlídná, radící, pomáhající, přející apod., asi tak, jak by to ideálně mělo být - vzpomeňte na zmiňovanou Babičku. (Božena Němcová dobře věděla, že do tohoto románu nemůže začlenit manžela).
Vztah k manželovi se odvíjí jinak: postupně dochází k projevům nespokojenosti, k jeho kritice, k tlakům. Vnější pozorovatelé vidí celkem hodnou, laskavou ženu a její stesky považují za oprávněné: manžel musí mít nějaký defekt, chudák manželka.
Popsaný stereotyp měl v historii člověka důležitou funkci: zvyšoval šanci na přežití: manžela tlačil k větší výkonnosti a v okolí vyvolával soucítění, které občas tak či onak pomohlo. Bližší o tom v kapitole Historie jedné manželské potíže (Bakalář, 2002).
22. Svá doporučení jsme matkou začali a matkou ji i končíme. Ostatně muž se ze stálé přítomnosti žen nemůže dobře vymanit. Při jeho narození je žena vždy, při jeho umírání pravidelně – buď je to nastávající vdova, jiné dědičky a zájemkyně o pozůstalost (sekretářky, hospodyně, ošetřovatelky), zdravotní sestra, eventuelně jeptiška.
Na závěr: neposuzuj kvality žen podle vztahu své matky k Tobě. Její vztah k Tobě jako k vlastnímu dítěti byl něčím zcela jiným než je vztah Tvé partnerky k Tobě. Slova král a králík se sobě také dosti podobají, obsahově je tu značný rozdíl.
Jak se Ti jeví naše rady? Scestné, absurdní, vykonstruované, krajně nespravedlivé? Ke každé napiš svoji charakteristiku, opatři datem a uschovej. Po několika letech můžeš být velmi překvapen.
P.S.
Pokud bys tyto rady dal přečíst své milé, své nastávající, bude překvapená a patrně i poněkud podrážděná. Řekne Ti, že do takových situací se některý mladý muž sice může dostat, ale že to není Tvůj případ. Ona nic z popsaného ženského chování v sobě necítí, a to i když se snaží jít do hloubky, do tzv. temnějších zákoutí své duše. Bude mluvit pravdu, nic takového tam nezaregistruje. Mnohé ženské chování, popsané v našich radách je totiž jakoby fixně obsaženo ve zvláštních modulech, („podprogramech pro partnery“), uložených v hlubších, nevědomých emočních strukturách lidské psychiky. Obsah těchto modulů je vědomému pátrání nepřístupný – v období námluv jsou neaktivované, jejich čas teprve přijde s dalším vývojem (podobně, zatím nevíme, jak bychom se chovali při velké katastrofě, i když „už to v sobě máme“). V oblasti partnerských vztahů mají muži jiné podprogramy, o nichž nebyla řeč, o nic lepší, ale ani o nic horší. Zdá se, že i v oblasti sobeckých motivů si příroda ohlídala poměr 50:50, podobně jako u počtu genů, chromozómů, u pohlaví rozených dětí apod.
Jak budou tyto rady číst ti, jimž jsou určeny? Podle našich zkušeností je vnímají jako nezvyklá, skoro zakázaná území, jakoby něco svatokrádežného proti mateřské lásce, které za tolik vděčí. „Nejlépe čtení rychle skončit a pozapomenout.“ Někteří čtenáři se místy pobaví tím, co se může stát druhým – připomíná to psychické obranné mechanizmy (zejména potlačení) při tažení do války: to zranění či smrt se stane druhým, ne mně.
Naše zkušenost je, že u většiny mladých mužů bude porozumění touto textu jaksi oslabeno, do paměti se příliš nevštípí. Takže i náš závěr je - a jak jinak - skeptický.
Literatura
1/ Problém systematického a jednostranného ovlivňování masové kultury (filmy, TV pořady apod.) je blíže analyzován v knize Spreading Misandry: The Teaching of Contempt for Men in Popular Culture autorů P. Nathansona a K.K. Youngové, 2001.
2/ Buss, D.: Evolutionary Psychology. The New Science of the Mind. Needham Heights, MA, Allyn & Bacon 1999 str. 106-110.
3/ Plzák, Miroslav: Klíč k výběru partnera pro manželství. Praha, Motto 1998, str. 120-133.
4/ Bakalář, Eduard: Průvodce otcovstvím. Kapitola 6. Praha, Vyšehrad 2002.
5/ Plzák Miroslav: Klíč k výběru partnera pro manželství. Praha, Motto 1998, str. 55.
6/ Goldberg, Herb: The Hazards of Being Male. Surviving the Myth of Masculine Privilege. New York, Signet, Penguin Books 1977, str.
7/ Bakalář, Eduard: Průvodce otcovstvím. Kapitola 4, Přílohy. Praha, Vyšehrad 2002.
DODATKY
A. Dvě metamorfózy
Pokusíme se zachytit a blíže popsat dvě proměny, jimiž mnohý muž za svého života prochází nebo může procházet. Řekli jsme mnohý muž a máme tím na mysli muže tzv. západní civilizace, bez psychiatrické zátěže, heterosexuálně orientovaného, který žije nebo žil v manželství. Pro naše úvahy nejsou vhodné excentrické či jinak výjimečné osobnosti.x) V úvaze se povšimneme dvou proměn našeho muže, které jej s vysokou pravděpodobností potkají, ať již chce nebo nechce, ať je reflektuje nebo ne. První proměna se týká změny mužova citového referenčního rámce, k níž dojde s jeho dospělostí a pozdějším sňatkem. Druhá proměna se týká jeho statusu v rozhodovacích pravomocech na začátku manželství a na jeho konci.
Proměna prvá
Změna citového referenčního rámce (hovorově „Z náručí matky do náruče manželky)
Pro matku je její dítě, v našem případě chlapec, jednou z nejcennějších hodnot jejího života, někdy i vším. Do chlapcova života promítá život svůj, sleduje jeho růst, citová hnutí, úspěchy i neúspěchy, přeje mu co nejlepší budoucnost (vidí v něm pokračování svého života…) a je za něj ochotna i obětovat život svůj.
Referenční citový rámec zní: chlapec je největší hodnota mého života
Manželka, i když se zjevem matce dosti podobá (ženská postava, cca o oktávu zvýšená frekvence hlasu, schopnost vcítění apod.) má pro svého manžela připravené jiné funkce. Řečeno velmi stručně a syrově, manžel je nazírán jako propagátor jejích genů, ochránce a průběžně kritizovaný zaopatřovatel. Používané nátlakové metody jsou popsány výše (Rady starého skeptika…)
x) Samozřejmě, běh lidského (mužského) života je rozmanitý, na mnohé muže naše poznatky nemusí platit či dokonce platí převráceně. To však nijak neubírá platnosti našeho postřehu o tom, co se může stát resp. stane nezanedbatelné části naší mužské populace, nebo vlastně co je na ně osudem, životem, přírodou, biologií, společností atp. připravováno.
Referenční citový rámec zní: manžel může být - při splnění určitých podmínek - určitou hodnotou pro můj život.
Problém pro mladé muže je ten, že jde ve vztahu k matce a partnerce o velkou, podstatnou změnu pojetí a že si tento rozdíl buď neuvědomují vůbec, nebo jen okrajově, nebo značně opožděně.
Proměna druhá:
Změna v rozhodovacích pravomocech (hovorově: Kdo má poslední slovo)
Na začátku manželství, např. v den svatby to může být novomanžel, který uvádí manželku do nového bytu/domu, který on sám, případně za pomoci svých rodičů, sám pořídil. Předá jí klíče. Samozřejmě, že ještě určí, kde se udělá přístavek a kde bude garáž.
Přijde děcko, vše podstatné o něm rozhoduje manželka. Chce však stále více rozhodovat i o jiných věcech, zejména těch, které se týkají financí. Používá k tomu několik taktik, z nichž dvě jsme popsali výše (č. 11. „mapování spojenců“ a č. 16. „vyčítací pasti“).
Tlak na posun v rozhodovacích pravomocech je vytrvalý a systematický a začne zahrnovat i děti jako pěšáky na mocenské šachovnici: ty začnou přebírat (spíše rádoby) matčin obraz o tatínkovi než tatínkův obraz o mamince. Mnoho manželů se nedovede vzepřít neboť ani pořádně nevědí, o co jde – někteří jsou v linii tohoto tlaku stále hubováni a proto rezignují. Například odevzdávají celou svou výplatu a vezmou si jen přidělené kapesné. Jiní zůstávají dlouhou v zaměstnání, vysedávají s podobně postiženými v hospodách, věnují se jiným koníčkům, např. rybaření. Sféry svých původních kompetencí si neuhlídají a jejich rozhodovací pravomoci se pravidelně zmenšují. Takový manžel již nemá hlavní slovo v tom, kdo bude pozván, co budou dělat děti, do čeho se investuje a do čeho ne, na čí jméno se peníze uloží apod. Nepostradatelným se tu stal někdo jiným, on to není.
Zmínil jsem se o koníčcích, mám také jednoho, jsem sběratelem mechanických hlavolamů. Při různých našich sběratelských setkáních si některé z nich vyměňujeme, leccos je i ke koupi. Opakovaně mně různí kolegové žádali, abych se u nich doma raději nezmiňoval o ceně některého z dražších hlavolamů, že by bylo doma zbytečné napětí.
S jídlem roste chuť. Protože zákonný manžel má stále nějaká rozhodovací práva (o majetku, o dětech), dochází k jeho vypuzování, případně vytlačení. Je to pravidelně on, kdo opouští byt nebo dům, a zanechává tam většinu svého majetku. Je mu povoleno, co si může odnést a co ne. Příslovečný se stal kufřík s holením, pyžamem a zubním kartáčkem před dveřmi. V některých případech už čeká nový partner, který se brzy nastěhuje. Je okouzlen přívětivým chováním a jeho schopnost nezávislého, kritického úsudku je zamlžena vyplavenými hormony. Vůbec si proto neuvědomuje, že jeho rozhodovací práva jsou velmi malá (dům/byt, nábytek, děti, zaběhaný chod domácnosti není jeho). Je často v roli údržbáře či služebníka a ani o tom dlouho neví.
Nu a co když manžel se vzdá všech práv, přepíše veškerý majetek a ve všem jen poslouchá? S určitou vědomou nadsázkou můžeme říci: Pak mu může být povoleno zemřít na původním místě s tím, že o výši pohřebních výdajů s konečnou platností rozhodne manželka. Občas se stává, že původně sjednanou výši chce ještě dodatečně snížit.
B. Epilog
Zdá se, že ženy mají ve své psychice jeden modul, který dosud nebyl vědecky popsán, potvrzen, pojmenován. Můžeme jej zatím pracovně nazývat „hněvej se, budeš udobřována“. Jak uvidíme, tento modul se u žen vyvinul během evoluční historie soužití s muži a byl velmi důležitý pro adaptaci, jinými slovy pro přežití. Jedna z jeho velmi krátkých verzí zní:
V průběhu přírodního výběru statisíců generací přežívaly v oněch drsných podmínkách spíše ty ženy, které dovedly své – nějak již zavázané – mužské protějšky přimět k tomu, aby ze sebe co nejvíce vydali. Dělaly to mj. projevy nespokojenosti a zklamání. Dnešní ženy jsou jejich přímými potomky a dělají totéž, ač to k přežití není již nezbytně nutné.
Přírodní výběr pracoval u obou pohlaví. Ženy, které tento modul začaly užívat, měly větší reprodukční úspěch, byly totiž lépe zaopatřeny. Muži, kteří se takto nechali ovlivnit (slyšeli, reagovali na výčitky, hněv), měli rovněž větší reprodukční úspěch, neboť jejich geny se pochopitelně dostaly spíše do genofondu. (Připomínáme na tomto místě, že pro reprodukční úspěch je samozřejmě zapotřebí součinnosti více různých modulů - bližší v každé učebnici evoluční psychologie).
Ano, projevy nespokojenosti, zklamání, výhrad, kritiky, hněvu, vzteku až nenávisti vedly již zavázané muže ke zvýšené snaze uklidnit, udobřit svůj protějšek. V dávných dobách etniky lovci-sběrači to byla nejspíše potrava (z lovu), později cennější hmotné statky.
Ženám se tedy vyplatilo, když ve své psychice, nejspíše v podkorových strukturách, měly uloženy náboj hněvu, který pak vůči muži v roli sexuálního partnera a současně zaopatřovatele (a pouze vůči němu) při různých příležitostech a různými formami ventilovaly. Něco jako pudové hnutí rafinovanějšího charakteru.
Při bližším zkoumání zjišťujeme, že emoční projevy řízené tímto modulem mohou nabývat různé intenzity. Jde vlastně o celou škálu od povzdechu, kyselého úsměvu, mírné kritické připomínky přes běžné hádky, zvýšený hlas, výčitky bez racionálního jádra nebo s pseudodůvodem, období trvalejší příkrosti až po mlčení či přehlížení anebo naopak ječení, řev, fyzické násilí, křivá obvinění a jiné skandalizace.
Zdá se, že velmi záleží na rodině, v níž žena vyrůstala. Ta, která prožila dětství v klidné rodině, kde se její rodiče měli rádi a své spory řešili civilizovaným způsobem, má vypěstovány brzdné mechanizmy vůči těmto emočním hnutím, kontroluje je, případně i potlačuje. Má dostatečnou sebereflexi a ví, kdy přehnala. Celkově lze říci, že je emocionálně dospělá. Naopak žena, která prožila své dětství v rozhádané rodině, měla jen málo příležitostí převzít do své výbavy civilizované způsoby jednání, vypěstovat si kontrolní mechanizmy, držet návaly tohoto druhu hněvu na uzdě. Celkově lze říci, že je emocionálně nezralá. S jeho projevy se setkáváme v některých domácnostech, v manželských poradnách, policejních služebnách, v soudních síních a chodbách apod.
Aby hubování, výčitky, hněv atp. ženy vůči muži byly vždy a od nepaměti funkční, tj. aby rezultátem tohoto jednání byla žádaná kompenzace, náprava, více úsilí atp., musí na straně muže být určité dispozice, hovorově řečeno, musí padnout na úrodnou půdu.
Úrodná půda u mužů existuje. Její základ je vlastně vztah malého chlapce, později většího, k první ženě, se kterou se blíže setkal, tedy vztah k jeho matce. Matky své děti pravidelně velmi milují a chlapci u nich tuto lásku nalézají a prožívají pocity bezpečí, pohody, intenzity a hluboké závislosti. Po dosažení dospělosti mladí muži tytéž kvality hledají u svých partnerek. Naleznou je a k tomu ještě něco navíc – sexuální slast. Mladí muži se zamilovávají – a zavazují. Nemají nejmenších pochybností, že nalezli trvalý zdroj pohody, který dlouhou zakoušeli u svých matek a k tomu ještě něco navíc. Pohledy, úsměvy, gesta, chování jejich protějšků jsou totiž velmi přesvědčivé, soubor slibných lákadel prošel totiž také velmi dlouhým přírodním výběrem.
Po nějaké době po závazku se u ženy aktivuje náš modul a padne první výčitka. Mladý muž se hned snaží o nápravu, neboť by nechtěl, aby se jeho nároky na získané hodnoty jeho ženy nějak oslabily, případně aby je ztratil plně. Vůbec si neuvědomuje, odkud vlastně kritika přichází a jakou má funkci. Navíc také neví, že tyto výčitky není možné trvaleji uspokojit, pouze dočasně, např. zakoupením šperku z extra získaných financí. Snaží se o uklidňování nespokojených emocí manželky po několik desetiletí a v hlubším náhledu na probíhající mechanizmy mu brání skutečnost, že jeho matka jej kritizovala ze zcela jiných důvodu: chtěla aby se zlepšil, protože to bylo výchovně i vývojově zapotřebí.
Zdá se, že jsme dospěli k jedné velmi podstatné charakteristice vztahu mezi mužem a ženou, ne-li té nejpodstatnější. S výjimkou jsme se dosud nesetkali, ale nevylučujeme ji. Vše ostatní může být jen nadstavbou nad touto interakcí, tak důležitou pro přežití druhu v dávných dobách, nikoli však dnes.
Nabízíme ještě dvě úvahy, které svým způsobem potvrzují existenci popsaného modulu, tedy existenci hluboce zasazeného emočního náboje hněvu a nenávisti vůči mužskému partnerovi.
V mediích se často hovoří o domácím násilí mužů vůči ženám a o nutných opatřeních proti tomuto jevu. Správně, násilí mezi námi by nemělo být. Kde se ale bere, vždyť matky přece vychovávají své syny tak, že násilí vůči slabší ženě je něčím velmi špatným. Nabízíme výklad, že část tohoto násilí se strany muže vůči ženě je důsledek stálého vyčítání a kritiky, které při své vytrvalosti a neutišitelnosti může vyprovokovat i velmi slušného a rezervovaného muže řekněme k vystrčení z pokoje nebo k nafackování.
Druhá úvaha přesahuje rámec partnerských vztahů muž-žena. Zdá se, že ženy, které v sobě chovají velký náboj hněvu až nenávisti vůči mužům a mají jen velmi chatrné nebo spíše žádné kontrolní (brzdné) mechanizmy, jsou horlivými šiřitelkami ideologie radikálního feminismu. Dobře a rychle se mezi sebou rozpoznají a v boji za feministické ideály nacházejí celoživotní „vyšší“ poslání. Nikdo jiný se k němu nehodí lépe. Radikální feminismus je široké hnutí v humanistickém hávu, avšak naplněn slabě maskovanou nenávisti vůči mužům s cílem muže přehlížet, obviňovat, dehumanizovat, démonizovat - a trestat.
Zdroj: http://www.chlapivakci.cz/radystarehoskeptika.htm
21. 12. 2007
Ženské hubování z hlediska evoluční psychologie
Příčin potíží v manželských vztazích je řada. V našich rozvodových statistikách je jich zmiňováno 10,1) jsou to však příčiny jevové, tedy povrchové. Statistickou příčinou rozvodu je například nevěra jednoho z manželů - jenže nevěrník byl předtím dlouhodobě odmítán, ponižován a deptán emočním chladem svého partnera, který tento styl "odkoukal" od svých rodičů. Těmi hlubšími příčinami se zabývá matrimoniologie. Potíže mohou vyplývat např. z psychosociální nezralosti jednoho nebo obou manželů, jimž jejich vlastní rodiče nedovolili citově vyspět. A proč? Protože sami byli nezralí, bez významnějších životních náplní, a jejich děti jim zůstaly jako jediný materiál, na němž mohli citově parazitovat. Jednou z častých potíží v manželském životě je nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku. Jejími projevy jsou: pravidelná nespokojenost s tím či oním (nebo s čímkoli), časté pocity zklamání, ukřivdění, výčitky a hubování (s racionálním jádrem i bez něj), rozlady bez zjevné příčiny, pohotovost k pláči, hysterickým projevům, zvláštním druhům selhání. Jev je velmi rozšířený a obecně známý mužům i ženám - i když jej každé pohlaví vidí z jiného hlediska. Projevy nespokojenosti bývají plasticky vykresleny na stránkách humoristických časopisů, komentovány filozofy a jinými mysliteli,2) zpracovány umělecky3) nebo zachyceny v lidových moudrostech, písních, příslovích a pořekadlech.)4) V těchto pramenech je "nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku" popsána, komentována, plasticky, humoristicky či umělecky ztvárněna, nikoliv však vysvětlena.
O vysvětlení usilují psychoterapeuti a manželští poradci, kteří zavedli kategorie jako emoční labilita ženy, nedostatek sebekritičnosti, sebeovládání ženy, vliv špatného rodičovského vzoru, nedostatečně pevné morální struktury, nezralost, neurotičnost, tzv. penis-neid (závist penisu), ale i nedostatek mužova porozumění pro zvláštnosti ženina citového života, odlišnost životního stylu apod. Pokusme se nyní porozumět nespokojenosti ženy s chováním muže po sňatku z hlediska evoluční psychologie. [4]
U většiny lidí se při výstupu na vysoké místo, např. na rozhlednu, objeví úzkostný vnitřní hlas, který je nabádá: Nechoď až ke kraji, raději trochu odstup, i když je zábradlí dost masivní. Na některé dolehne závrať předem a odmítají tam jít. Odkud se ta úzkost, hlasy či nevolnost berou? Evoluční psychologie odpovídá: Na určitém stupni vývoje našich dávných předků se něco takového objevilo u některých z nich, kteří tím získali o málo větší pravděpodobnost přežití. I velice malé zvýšení pravděpodobnosti stačí, aby se během tisíců generací vytvořil selekční tlak a aby se impulzy "nechoď ke kraji" dostaly až do naší genetické výbavy. Ti, kteří takové pocity neměli, lezli až na okraj strže a občas na to doplatili. Riziko smrti ani nemuselo být vysoké - stačí zlomek procenta, a selekční tlak vede k vymření takových jedinců. Dnešní lidé jsou potomky té "opatrné" linie. Podobný výklad podává evoluční psychologie5) o řadě jevů, jako jsou odpor k incestu, tendence hromadit hmotné statky, dispozice k náboženské (i jiné) víře, nechuť navštěvovat níže položená tmavší místa, odpor k hadovitým živočichům a pavoukům. [2]
Evoluce ženské nespokojenosti
Mohly vést ženiny projevy nespokojenosti k její větší reprodukční zdatnosti? Víme, že naši předkové dlouho žili jako lovci-sběrači. Na lov chodili spíše muži, sběr plodů a péči o děti měly na starosti spíše ženy. Období tohoto způsobu života trvalo zhruba od 2 milionů let př. n. l. do nějakých 9000-3000 let6) př. n. l. Antropologové a historikové se shodují v tom, že instituce manželství existuje odnepaměti a tím déle musí trvat nějaká forma emočního svazku mezi mužem a ženou, s níž měl muž děti.
Podle posledních poznatků měla tlupa něco mezi 50-200 příslušníky. [2] Sídlili v jeskyních na pokraji lesa. Muži lovili větší zvěř, ženy pečovaly o děti, sbíraly plody a drobné živočichy. Muži se vraceli z výpravy s úlovkem a předávali svůj díl ženám a dětem. Nemusely to být jen potraviny, ale i kůže, nádoby, krystaly soli, zbraně, materiál na zlepšení přístřeší (lýko, tyče) či předmět, jenž svému vlastníku dodá vážnost. S potravinami žena projevovala buď menší, nebo větší spokojenost. Samozřejmě si také všímala, co přinesli jiní muži a co dostaly jiné ženy. Když byla spokojena, odměnila muže něčím příjemným, např. sexem. Když nebyla spokojena, dělala drahoty, popřípadě muže vůbec neodměnila.
Na určitém stupni této dělby práce oběma jejím účastníkům "dojde" základní zákonitost, byť vnímaná každým účastníkem z jiného zorného úhlu. Ženám dojde, že když budou nespokojené, budou se muži víc snažit. Mužům dojde, že když přinesou více, ženy budou o něco příjemnější.
Nespokojenost žen a snahy mužů se nemusejí týkat jen potravy, ale třeba výhodnosti lokality k přebývání. Každý kousek potravin, hmotných statků i kvality obydlí mohl znamenat zvýšenou pravděpodobnost, že žena a děti přežijí. Polovina dětí - dcery - tak získávala genetickou informaci "Projevuj nespokojenost, dostaneš víc". Podmínky tenkrát mohly být vskutku drsné - po obdobích příznivějších přicházely pohromy: doby ledové,7) nedostatek potravin (sucho, migrace zvěře, kobylky), útoky dravé zvěře, nájezdy znepřátelených kmenů, epidemie nemocí. Svoji váhu pro přežití mohla mít i druhá nádoba na vodu, větší kus masa, hrst čerstvých plodů.
V průběhu přirozeného výběru statisíců generací přežívaly v oněch drsných podmínkách spíše ty ženy, které dovedly své - nějak již zavázané - mužské partnery přimět k tomu, aby ze sebe vydali co nejvíc. Dosahovaly toho projevem nespokojenosti a zklamání. Dnešní ženy dělají totéž, ač to k přežití již není nutné. Dobře tomu patrně porozuměl A. S. Puškin, jinak by nenapsal pohádku O rybáři a zlaté rybce.
Skrytá emoční bariéra
Velmi pravděpodobně ale vůči tomuto poznatku vznikne určitá nechuť, narazíme na skrytou, mocně působící emoční bariéru. Slyšíme-li, že nějaká žena je nespokojena se svým mužem, pak mužům je to vítané a uvěří tomu, neboť se budou ve srovnání s ním cítit nadřazeni (jde o jeden z nejsilnějších mužských motivů). Ženám je to rovněž vítané, neboť se přesvědčují o tom, že si jejich konkurentky nevybraly lépe (taková informace je balzám na ženskou duši).
Navíc jsme-li svědky osobního sporu mezi ženou a mužem, máme tendenci přiklonit se spíše na stranu ženy a pomoci jí, ať jsme muž nebo žena. [1] O automatizmu takového příklonu se můžeme přesvědčit introspekcí vnitřních hnutí při náhodném zapnutí televizního pořadu, v němž nějaký takový spor právě probíhá.
K tomu si můžeme učinit kontrolní srovnání. Slyšíme-li ženu, jak chválí muže, napadne nás, že se nacházejí v situaci předzávazkové nebo mimozávazkové. Nějaký čas po svatbě už zní chvála nepřesvědčivě a vyvolává pochybnosti. Popsaná emoční bariéra vede k tomu, že se lidé nezamýšlejí nad oprávněností ženských výčitek (natož nad jejich původem) ani v případech, kdy jejich mužským protějškem je slušný pracovitý člověk.
Manželky slavných U manželek mužů mimořádně pracovitých a kvalitních nacházíme tentýž mechanizmus nespokojenosti a výčitek, jaký slyšíme v denním kontaktu s průměrnými lidmi ("Fanouši, ti naši sousedi už mají mercedesa a my pořád jen tu ojetou škodovku!"). Životopisci o těchto stránkách slavných lidí zpravidla mlčí, jen tu a tam něco probleskne.
* Albert Einstein (1879-1955). Oženil se r. 1903 v Bernu s Milevou Maričovou a r. 1904 se jim narodil syn Hans-Albert. Výdaje rostly. Einstein si nouze nevšímal, když mu zvýšili plat na 4500 franků, dokonce řekl: "Co dělat s tak velkými penězi?" Mileva naopak nevěděla, jak s penězi vyjde. Einsteinovy vědecké zájmy byly Milevě stále vzdálenější. Její podrážděnost rostla s chorobami - kloubní tuberkulózou, silnou neurastenií a narůstající patologickou žárlivou podezíravostí. Einsteinův vyrovnaný charakter a roztržitá dobrota začaly Milevu postupně dráždit. Odcizení rostlo. Zjevné a ostré formy získalo později, když Einstein již dávno opustil Bern. Rozvedli se r. 1919.
Einsteinovi nedávalo pokoje synovo dospívání, přál si, aby mohl být jeho učitelem. Albert nyní dospívá do věku, kdy pro něj může mít velký význam, bude-li smět strávit nějaký čas se mnou, řekl Milevě. Můžeš ho klidně nechat, aby u mne čas od času byl. Váš vzájemný vztah tím nijak neutrpí, můj vliv je jen intelektuální a estetický. Einstein věděl, jak Milevu děsí představa, že by měl některý z jejích synů jet na návštěvu do Berlína a dostat se do spárů Einsteinovy rodiny. Nepřesvědčily ji žádné sliby, že děti budou v bezpečné vzdálenosti od jeho příbuzných, a Einstein si stěžoval, že ho nutí, aby žebral o právo vidět své děti.
Stejně rozšířený byl omyl o osudu peněz z Nobelovy ceny. Einstein se o této poctě dověděl v listopadu 1922, kdy se plavil s Elsou do Japonska na přednáškové turné. Peníze byly následující rok převedeny na Milevu, ale zůstalo to utajeno i pro nejbližší přátele. Lorentz mu například důvěrně napsal, že materiální část ceny mu ulehčí ve starostech o každodenní život. Ve skutečnosti padly peníze na koupi tří domů v Curychu pro Milevu. V jednom měla bydlet a druhé mít jako investici. Einsteinovy dopisy z té doby ukazují určité sblížení s bývalou manželkou, jako by předání peněz z Nobelovy ceny vyčistilo mezi oběma bývalými partnery vzduch. Mileva přestala chlapcům bránit v návštěvách Berlína.
* Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910). Posledních 29 let z celkem osmačtyřicetiletého manželství plánoval, že od manželky Sofie Andrejevny odejde; 13 let před smrtí napsal dopis vysvětlující útěk: Nevydržím tenhle život, jaký vedu již 16 let, život, který Vás dráždí a pro mě je jediný boj proti Vám, rozhodl jsem se utéci...
V posledních letech jeho života se přiostřil konflikt ve věci poslední vůle. V ní se Tolstoj chtěl zříci autorského honoráře za své knihy napsané od r. 1882, a to proto, aby byly levnější a dostupnější lidu. Manželka však trvala na tom, že všechny autorské honoráře budou patřit jí. Aby měl klid, svěřil Tolstoj poslední vůli do rukou manželky, ta jej však podezírala, že napíše novou. Soustavně prohledávala všechny jeho písemnosti. Po několika dramatických rodinných výjevech Sofie ujistila manžela o své plné důvěře, ale v noci se podle svého zvyku dala opět do prohledávání. To byl pro dvaaosmdesátiletého Tolstého poslední impulz k tomu, aby utekl z domu. Na útěku dostal zápal plic a zemřel v pokojíku železničního výpravčího, šťasten, že je osvobozen od manželčiných výčitek.
* Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791). Životopisců W. A. Mozarta existuje mnoho. Z našich autorů, kteří se přísně přidržují pouze doložených dokumentů (zejména korespondence a dobové zprávy), je to historik a muzikolog K. V. Burian. V knize Chlapec ze Salcburku líčí jeho vskutku neradostné soužití s Konstancí. Už před sňatkem byl na Wolfganga činěn nátlak. Musel podepsat prohlášení, že si Konstanci (v níž údajně svým chováním vzbudil naději na sňatek) buď vezme, nebo jí bude platit roční penzi.
Za krátkou dobu po sňatku Konstanci přepadala špatná nálada, byla nespokojená hned s nábytkem, hned s novými šaty, její klobouk se jí zdál nemožný a boty směšné. Obviňovala Wolfganga, že má peníze schované u otce v Salcburku a že jí je nechce dopřát. Začala dělat dluhy a Wolfgang se nestačil divit, jak rychle se ztrácejí peníze, které vydělal. Jednou řekl: Musíme, milá Konstance, lépe počítat. Ale to jako by píchl do vosího hnízda. Konstance vzplanula hněvem, začala dupat a zasypávat ho výčitkami, že by z ní měl nejraději Popelku, jen aby se žádnou hezkou věcí nepotěšila.
Wolfganga mrzelo, že se Konstance dívá na jeho uměleckou činnost spíše jako na hraní, ne-li přímo na maření času a že by byla ochotna přiznat jistou cenu jen takovým skladbám, za něž náhodou dostal dobře zaplaceno. I občasný Wolfgangův kulečník nerada viděla, bylo to pro ni mrhání časem, který by se dal využít k vydělávání peněz.
Nálada Konstance se stále zhoršovala, jako by se začalo odhalovat, co je na dně její povahy. Byla popudlivá, nevrlá, ustavičně činila Wolfgangovi výčitky. Co s jeho hloupým uměním, co s jeho hudbou? Tím si chleba nenamažou! Začala jezdit po lázních a dluhy stále rostly. Nakonec domů přišla jen výjimečně, bydlela u jednoho fešného řezníka v sousedství (údajně si tam odvarem ze zvířecích vnitřností léčila vyrážku na nohou). Děti nechávala u svých sester nebo u matky. Wolfgangovi nebyla nablízku ani v nejtěžších chvílích jeho života, když byl vážně nemocen a umíral. Na pohřeb nepřišla. Čile a výhodně prodávala autorská práva na manželovy skladby. Její nemoci ustoupily, svého manžela přežila o 51 let.
Co dělat s nespokojeností ženy?
Známe-li četné historie manželských vztahů, pak nelze dobře odmítnout ani tvrdý názor Schopenhauerův: Ženy jsou v hloubi svých srdcí přesvědčeny, že mužova povinnost je peníze vydělávat, zatímco ony by je měly utrácet - pokud možno ještě za jeho života, v každém případě však po jeho smrti. [3] Co dělat s jevem "nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku"? Popravdě řečeno si nejsme jisti. Prvním krokem k nápravě by bylo uvědomění zmíněné emoční bariéry a nesmlouvavá introspekce, zaměřená na zdroj libých i nelibých pocitů. Měli by to zkusit jak muži, tak ženy. Další krok by mohly zkusit jen ženy: zamyslet se nad všemi složkami své pohotovosti k hubování. Není tam něco navíc, k čemu současná realisticky hodnocená situace nedává důvod?
Dostáváme se tak na velmi vratký terén. Nechceme vlastně ženám vzít něco bytostného? Má-li tento výklad alespoň částečnou platnost, pak je naděje na zlepšení atmosféry v mnoha rodinách. Vždyť "vnitřní hlasy", jak je nazývá evoluční psychologie, nejsou nic nepřekonatelného. V mnoha případech stačí určitý přehled, dobrá vůle a trénink. Výkon řady povolání vyžaduje překonání protitlaků pocházejících z dávné minulosti člověka. Například hasiči, hrobníci, krotitelé šelem, soudní lékaři či akrobati na začátku své profesní činnosti slyšeli vnitřní hlas: "Nedělej to, jdi od toho, nech toho!"
Protichůdné tendence se střetávají i v oblasti morální. Zavedení prvního trestního zákoníku (Chammurabi, zemřel 1750 př. Kr.) muselo také překonat hlasy či tlaky z dávné minulosti. Naše čestné chování vyžaduje rovněž překonání "naléhavého našeptávání zevnitř" z dávné minulosti člověka. V budoucnu by měl být překonán jeden takový anachronizmus u mužů (jejich tendence zorganizovat se do hierarchické ozbrojené organizace, přepadnout sousedy, zdrtit jejich odpor, oloupit je a podřídit si je), i když si na to ještě počkáme. Také lepší atmosféra v rodinách, byť by byla provázena poněkud sníženými příjmy, stojí za úvahu, popřípadě i za experiment a další snažení.
LITERATURA
[1] Bakalář E., Nováková M., Novák D.: Průvodce rozvodem, Lidové noviny, Praha 1996
[2] Buss D.: Evolutionary Psychology, The New Science of the Mind, Needham Height, MA, Allyn & Bacon 1999
[3] Schopenhauer A.: Essays and Aphorisms, Penguin Books 1983
[4] Spriggs W. A.: What is Evolutionary Psychology? Na internetové adrese http://www.evoyage.com/Whatis.html
1) Uvádíme je v pořadí podle souhrnné četnosti v roce 1998 (u mužů je četnost soudem zjištěných příčin poněkud jiná než u žen): rozdíl povah, názorů a zájmů; ostatní příčiny; soud nezjistil zavinění; nevěra; alkoholizmus; nezájem o rodinu (včetně opuštění rodiny); neuvážený sňatek; sexuální neshody; zlé nakládání, odsouzení pro trestný čin; zdravotní důvody. (Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 1998. Česká statistika, Praha 1999)
2) Sokrates (na dotazy svých žáků o ženitbě): Jen se žeňte, beze všeho. Dostaneš-li hodnou ženu, budeš výjimkou, dostaneš-li zlou, zůstaneš filozofem. F. Nietzsche: Všechny ženy dovedou umně přehánět vlastní slabost, jsou dokonce ve svých slabostech vynalézavé, aby se jevily jako veskrze křehoučké ozdůbky, jimž i zrnko prachu působí bolest: jejich bytí má muži připomenout jeho hrubost a zatížit jeho svědomí.
3) A. S. Puškin: Pohádka O rybáři a zlaté rybce.
4) Jdeš-li do války, pomodli se jednou, jdeš-li na moře, pak dvakrát, ženíš-li se - třikrát (španělské přísloví).
5) Evoluční psychologie se pomocí univerzálních mechanizmů chování snaží vysvětlit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Rekonstruuje jak problémy, které museli řešit naši předkové ve svém primitivním prostředí, tak chování, jímž je řešili. Snaží se formulovat společné kořeny chování předků a také určit, jak jsou dnes manifestovány v různě roztroušených kulturách. [4]
6) Podle přechodu na efektivnější způsob obživy (tj. zemědělství) v různých místech Afriky, Blízkého východu a Evropy.
7) Za poslední milion let byly čtyři hlavní doby ledové (glaciály).
Autor: PhDr. Eduard Bakalář, CSc., (*1934) vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Zabývá se rozvodovým poradenstvím. Je autorem společenských her s psychologickou tematikou, publikoval je již v několika knihách.
O vysvětlení usilují psychoterapeuti a manželští poradci, kteří zavedli kategorie jako emoční labilita ženy, nedostatek sebekritičnosti, sebeovládání ženy, vliv špatného rodičovského vzoru, nedostatečně pevné morální struktury, nezralost, neurotičnost, tzv. penis-neid (závist penisu), ale i nedostatek mužova porozumění pro zvláštnosti ženina citového života, odlišnost životního stylu apod. Pokusme se nyní porozumět nespokojenosti ženy s chováním muže po sňatku z hlediska evoluční psychologie. [4]
U většiny lidí se při výstupu na vysoké místo, např. na rozhlednu, objeví úzkostný vnitřní hlas, který je nabádá: Nechoď až ke kraji, raději trochu odstup, i když je zábradlí dost masivní. Na některé dolehne závrať předem a odmítají tam jít. Odkud se ta úzkost, hlasy či nevolnost berou? Evoluční psychologie odpovídá: Na určitém stupni vývoje našich dávných předků se něco takového objevilo u některých z nich, kteří tím získali o málo větší pravděpodobnost přežití. I velice malé zvýšení pravděpodobnosti stačí, aby se během tisíců generací vytvořil selekční tlak a aby se impulzy "nechoď ke kraji" dostaly až do naší genetické výbavy. Ti, kteří takové pocity neměli, lezli až na okraj strže a občas na to doplatili. Riziko smrti ani nemuselo být vysoké - stačí zlomek procenta, a selekční tlak vede k vymření takových jedinců. Dnešní lidé jsou potomky té "opatrné" linie. Podobný výklad podává evoluční psychologie5) o řadě jevů, jako jsou odpor k incestu, tendence hromadit hmotné statky, dispozice k náboženské (i jiné) víře, nechuť navštěvovat níže položená tmavší místa, odpor k hadovitým živočichům a pavoukům. [2]
Evoluce ženské nespokojenosti
Mohly vést ženiny projevy nespokojenosti k její větší reprodukční zdatnosti? Víme, že naši předkové dlouho žili jako lovci-sběrači. Na lov chodili spíše muži, sběr plodů a péči o děti měly na starosti spíše ženy. Období tohoto způsobu života trvalo zhruba od 2 milionů let př. n. l. do nějakých 9000-3000 let6) př. n. l. Antropologové a historikové se shodují v tom, že instituce manželství existuje odnepaměti a tím déle musí trvat nějaká forma emočního svazku mezi mužem a ženou, s níž měl muž děti.
Podle posledních poznatků měla tlupa něco mezi 50-200 příslušníky. [2] Sídlili v jeskyních na pokraji lesa. Muži lovili větší zvěř, ženy pečovaly o děti, sbíraly plody a drobné živočichy. Muži se vraceli z výpravy s úlovkem a předávali svůj díl ženám a dětem. Nemusely to být jen potraviny, ale i kůže, nádoby, krystaly soli, zbraně, materiál na zlepšení přístřeší (lýko, tyče) či předmět, jenž svému vlastníku dodá vážnost. S potravinami žena projevovala buď menší, nebo větší spokojenost. Samozřejmě si také všímala, co přinesli jiní muži a co dostaly jiné ženy. Když byla spokojena, odměnila muže něčím příjemným, např. sexem. Když nebyla spokojena, dělala drahoty, popřípadě muže vůbec neodměnila.
Na určitém stupni této dělby práce oběma jejím účastníkům "dojde" základní zákonitost, byť vnímaná každým účastníkem z jiného zorného úhlu. Ženám dojde, že když budou nespokojené, budou se muži víc snažit. Mužům dojde, že když přinesou více, ženy budou o něco příjemnější.
Nespokojenost žen a snahy mužů se nemusejí týkat jen potravy, ale třeba výhodnosti lokality k přebývání. Každý kousek potravin, hmotných statků i kvality obydlí mohl znamenat zvýšenou pravděpodobnost, že žena a děti přežijí. Polovina dětí - dcery - tak získávala genetickou informaci "Projevuj nespokojenost, dostaneš víc". Podmínky tenkrát mohly být vskutku drsné - po obdobích příznivějších přicházely pohromy: doby ledové,7) nedostatek potravin (sucho, migrace zvěře, kobylky), útoky dravé zvěře, nájezdy znepřátelených kmenů, epidemie nemocí. Svoji váhu pro přežití mohla mít i druhá nádoba na vodu, větší kus masa, hrst čerstvých plodů.
V průběhu přirozeného výběru statisíců generací přežívaly v oněch drsných podmínkách spíše ty ženy, které dovedly své - nějak již zavázané - mužské partnery přimět k tomu, aby ze sebe vydali co nejvíc. Dosahovaly toho projevem nespokojenosti a zklamání. Dnešní ženy dělají totéž, ač to k přežití již není nutné. Dobře tomu patrně porozuměl A. S. Puškin, jinak by nenapsal pohádku O rybáři a zlaté rybce.
Skrytá emoční bariéra
Velmi pravděpodobně ale vůči tomuto poznatku vznikne určitá nechuť, narazíme na skrytou, mocně působící emoční bariéru. Slyšíme-li, že nějaká žena je nespokojena se svým mužem, pak mužům je to vítané a uvěří tomu, neboť se budou ve srovnání s ním cítit nadřazeni (jde o jeden z nejsilnějších mužských motivů). Ženám je to rovněž vítané, neboť se přesvědčují o tom, že si jejich konkurentky nevybraly lépe (taková informace je balzám na ženskou duši).
Navíc jsme-li svědky osobního sporu mezi ženou a mužem, máme tendenci přiklonit se spíše na stranu ženy a pomoci jí, ať jsme muž nebo žena. [1] O automatizmu takového příklonu se můžeme přesvědčit introspekcí vnitřních hnutí při náhodném zapnutí televizního pořadu, v němž nějaký takový spor právě probíhá.
K tomu si můžeme učinit kontrolní srovnání. Slyšíme-li ženu, jak chválí muže, napadne nás, že se nacházejí v situaci předzávazkové nebo mimozávazkové. Nějaký čas po svatbě už zní chvála nepřesvědčivě a vyvolává pochybnosti. Popsaná emoční bariéra vede k tomu, že se lidé nezamýšlejí nad oprávněností ženských výčitek (natož nad jejich původem) ani v případech, kdy jejich mužským protějškem je slušný pracovitý člověk.
Manželky slavných U manželek mužů mimořádně pracovitých a kvalitních nacházíme tentýž mechanizmus nespokojenosti a výčitek, jaký slyšíme v denním kontaktu s průměrnými lidmi ("Fanouši, ti naši sousedi už mají mercedesa a my pořád jen tu ojetou škodovku!"). Životopisci o těchto stránkách slavných lidí zpravidla mlčí, jen tu a tam něco probleskne.
* Albert Einstein (1879-1955). Oženil se r. 1903 v Bernu s Milevou Maričovou a r. 1904 se jim narodil syn Hans-Albert. Výdaje rostly. Einstein si nouze nevšímal, když mu zvýšili plat na 4500 franků, dokonce řekl: "Co dělat s tak velkými penězi?" Mileva naopak nevěděla, jak s penězi vyjde. Einsteinovy vědecké zájmy byly Milevě stále vzdálenější. Její podrážděnost rostla s chorobami - kloubní tuberkulózou, silnou neurastenií a narůstající patologickou žárlivou podezíravostí. Einsteinův vyrovnaný charakter a roztržitá dobrota začaly Milevu postupně dráždit. Odcizení rostlo. Zjevné a ostré formy získalo později, když Einstein již dávno opustil Bern. Rozvedli se r. 1919.
Einsteinovi nedávalo pokoje synovo dospívání, přál si, aby mohl být jeho učitelem. Albert nyní dospívá do věku, kdy pro něj může mít velký význam, bude-li smět strávit nějaký čas se mnou, řekl Milevě. Můžeš ho klidně nechat, aby u mne čas od času byl. Váš vzájemný vztah tím nijak neutrpí, můj vliv je jen intelektuální a estetický. Einstein věděl, jak Milevu děsí představa, že by měl některý z jejích synů jet na návštěvu do Berlína a dostat se do spárů Einsteinovy rodiny. Nepřesvědčily ji žádné sliby, že děti budou v bezpečné vzdálenosti od jeho příbuzných, a Einstein si stěžoval, že ho nutí, aby žebral o právo vidět své děti.
Stejně rozšířený byl omyl o osudu peněz z Nobelovy ceny. Einstein se o této poctě dověděl v listopadu 1922, kdy se plavil s Elsou do Japonska na přednáškové turné. Peníze byly následující rok převedeny na Milevu, ale zůstalo to utajeno i pro nejbližší přátele. Lorentz mu například důvěrně napsal, že materiální část ceny mu ulehčí ve starostech o každodenní život. Ve skutečnosti padly peníze na koupi tří domů v Curychu pro Milevu. V jednom měla bydlet a druhé mít jako investici. Einsteinovy dopisy z té doby ukazují určité sblížení s bývalou manželkou, jako by předání peněz z Nobelovy ceny vyčistilo mezi oběma bývalými partnery vzduch. Mileva přestala chlapcům bránit v návštěvách Berlína.
* Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910). Posledních 29 let z celkem osmačtyřicetiletého manželství plánoval, že od manželky Sofie Andrejevny odejde; 13 let před smrtí napsal dopis vysvětlující útěk: Nevydržím tenhle život, jaký vedu již 16 let, život, který Vás dráždí a pro mě je jediný boj proti Vám, rozhodl jsem se utéci...
V posledních letech jeho života se přiostřil konflikt ve věci poslední vůle. V ní se Tolstoj chtěl zříci autorského honoráře za své knihy napsané od r. 1882, a to proto, aby byly levnější a dostupnější lidu. Manželka však trvala na tom, že všechny autorské honoráře budou patřit jí. Aby měl klid, svěřil Tolstoj poslední vůli do rukou manželky, ta jej však podezírala, že napíše novou. Soustavně prohledávala všechny jeho písemnosti. Po několika dramatických rodinných výjevech Sofie ujistila manžela o své plné důvěře, ale v noci se podle svého zvyku dala opět do prohledávání. To byl pro dvaaosmdesátiletého Tolstého poslední impulz k tomu, aby utekl z domu. Na útěku dostal zápal plic a zemřel v pokojíku železničního výpravčího, šťasten, že je osvobozen od manželčiných výčitek.
* Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791). Životopisců W. A. Mozarta existuje mnoho. Z našich autorů, kteří se přísně přidržují pouze doložených dokumentů (zejména korespondence a dobové zprávy), je to historik a muzikolog K. V. Burian. V knize Chlapec ze Salcburku líčí jeho vskutku neradostné soužití s Konstancí. Už před sňatkem byl na Wolfganga činěn nátlak. Musel podepsat prohlášení, že si Konstanci (v níž údajně svým chováním vzbudil naději na sňatek) buď vezme, nebo jí bude platit roční penzi.
Za krátkou dobu po sňatku Konstanci přepadala špatná nálada, byla nespokojená hned s nábytkem, hned s novými šaty, její klobouk se jí zdál nemožný a boty směšné. Obviňovala Wolfganga, že má peníze schované u otce v Salcburku a že jí je nechce dopřát. Začala dělat dluhy a Wolfgang se nestačil divit, jak rychle se ztrácejí peníze, které vydělal. Jednou řekl: Musíme, milá Konstance, lépe počítat. Ale to jako by píchl do vosího hnízda. Konstance vzplanula hněvem, začala dupat a zasypávat ho výčitkami, že by z ní měl nejraději Popelku, jen aby se žádnou hezkou věcí nepotěšila.
Wolfganga mrzelo, že se Konstance dívá na jeho uměleckou činnost spíše jako na hraní, ne-li přímo na maření času a že by byla ochotna přiznat jistou cenu jen takovým skladbám, za něž náhodou dostal dobře zaplaceno. I občasný Wolfgangův kulečník nerada viděla, bylo to pro ni mrhání časem, který by se dal využít k vydělávání peněz.
Nálada Konstance se stále zhoršovala, jako by se začalo odhalovat, co je na dně její povahy. Byla popudlivá, nevrlá, ustavičně činila Wolfgangovi výčitky. Co s jeho hloupým uměním, co s jeho hudbou? Tím si chleba nenamažou! Začala jezdit po lázních a dluhy stále rostly. Nakonec domů přišla jen výjimečně, bydlela u jednoho fešného řezníka v sousedství (údajně si tam odvarem ze zvířecích vnitřností léčila vyrážku na nohou). Děti nechávala u svých sester nebo u matky. Wolfgangovi nebyla nablízku ani v nejtěžších chvílích jeho života, když byl vážně nemocen a umíral. Na pohřeb nepřišla. Čile a výhodně prodávala autorská práva na manželovy skladby. Její nemoci ustoupily, svého manžela přežila o 51 let.
Co dělat s nespokojeností ženy?
Známe-li četné historie manželských vztahů, pak nelze dobře odmítnout ani tvrdý názor Schopenhauerův: Ženy jsou v hloubi svých srdcí přesvědčeny, že mužova povinnost je peníze vydělávat, zatímco ony by je měly utrácet - pokud možno ještě za jeho života, v každém případě však po jeho smrti. [3] Co dělat s jevem "nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku"? Popravdě řečeno si nejsme jisti. Prvním krokem k nápravě by bylo uvědomění zmíněné emoční bariéry a nesmlouvavá introspekce, zaměřená na zdroj libých i nelibých pocitů. Měli by to zkusit jak muži, tak ženy. Další krok by mohly zkusit jen ženy: zamyslet se nad všemi složkami své pohotovosti k hubování. Není tam něco navíc, k čemu současná realisticky hodnocená situace nedává důvod?
Dostáváme se tak na velmi vratký terén. Nechceme vlastně ženám vzít něco bytostného? Má-li tento výklad alespoň částečnou platnost, pak je naděje na zlepšení atmosféry v mnoha rodinách. Vždyť "vnitřní hlasy", jak je nazývá evoluční psychologie, nejsou nic nepřekonatelného. V mnoha případech stačí určitý přehled, dobrá vůle a trénink. Výkon řady povolání vyžaduje překonání protitlaků pocházejících z dávné minulosti člověka. Například hasiči, hrobníci, krotitelé šelem, soudní lékaři či akrobati na začátku své profesní činnosti slyšeli vnitřní hlas: "Nedělej to, jdi od toho, nech toho!"
Protichůdné tendence se střetávají i v oblasti morální. Zavedení prvního trestního zákoníku (Chammurabi, zemřel 1750 př. Kr.) muselo také překonat hlasy či tlaky z dávné minulosti. Naše čestné chování vyžaduje rovněž překonání "naléhavého našeptávání zevnitř" z dávné minulosti člověka. V budoucnu by měl být překonán jeden takový anachronizmus u mužů (jejich tendence zorganizovat se do hierarchické ozbrojené organizace, přepadnout sousedy, zdrtit jejich odpor, oloupit je a podřídit si je), i když si na to ještě počkáme. Také lepší atmosféra v rodinách, byť by byla provázena poněkud sníženými příjmy, stojí za úvahu, popřípadě i za experiment a další snažení.
LITERATURA
[1] Bakalář E., Nováková M., Novák D.: Průvodce rozvodem, Lidové noviny, Praha 1996
[2] Buss D.: Evolutionary Psychology, The New Science of the Mind, Needham Height, MA, Allyn & Bacon 1999
[3] Schopenhauer A.: Essays and Aphorisms, Penguin Books 1983
[4] Spriggs W. A.: What is Evolutionary Psychology? Na internetové adrese http://www.evoyage.com/Whatis.html
1) Uvádíme je v pořadí podle souhrnné četnosti v roce 1998 (u mužů je četnost soudem zjištěných příčin poněkud jiná než u žen): rozdíl povah, názorů a zájmů; ostatní příčiny; soud nezjistil zavinění; nevěra; alkoholizmus; nezájem o rodinu (včetně opuštění rodiny); neuvážený sňatek; sexuální neshody; zlé nakládání, odsouzení pro trestný čin; zdravotní důvody. (Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 1998. Česká statistika, Praha 1999)
2) Sokrates (na dotazy svých žáků o ženitbě): Jen se žeňte, beze všeho. Dostaneš-li hodnou ženu, budeš výjimkou, dostaneš-li zlou, zůstaneš filozofem. F. Nietzsche: Všechny ženy dovedou umně přehánět vlastní slabost, jsou dokonce ve svých slabostech vynalézavé, aby se jevily jako veskrze křehoučké ozdůbky, jimž i zrnko prachu působí bolest: jejich bytí má muži připomenout jeho hrubost a zatížit jeho svědomí.
3) A. S. Puškin: Pohádka O rybáři a zlaté rybce.
4) Jdeš-li do války, pomodli se jednou, jdeš-li na moře, pak dvakrát, ženíš-li se - třikrát (španělské přísloví).
5) Evoluční psychologie se pomocí univerzálních mechanizmů chování snaží vysvětlit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Rekonstruuje jak problémy, které museli řešit naši předkové ve svém primitivním prostředí, tak chování, jímž je řešili. Snaží se formulovat společné kořeny chování předků a také určit, jak jsou dnes manifestovány v různě roztroušených kulturách. [4]
6) Podle přechodu na efektivnější způsob obživy (tj. zemědělství) v různých místech Afriky, Blízkého východu a Evropy.
7) Za poslední milion let byly čtyři hlavní doby ledové (glaciály).
Autor: PhDr. Eduard Bakalář, CSc., (*1934) vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Zabývá se rozvodovým poradenstvím. Je autorem společenských her s psychologickou tematikou, publikoval je již v několika knihách.
19. 12. 2007
Deprese a její příčiny
O depresi neboli chorobném smutku se říká, že je po zubním kazu nejčastějším lidským onemocněním. Může být onemocněním velmi závažným, dlouhodobým, celoživotně se vracejícím, léčbou jen neúplně ovlivnitelným. Skupina badatelů vedených K. S. Kendlerem (Am. J. Psychiatry 150, s. 1193, 1993) zkoumala, do jaké míry se na vzniku depresivní epizody podílejí vlivy dědičnosti a vlivy prostředí. Volila skupinu 680 párů ženských dvojčat, jejichž členky vyšetřovala třikrát, v odstupech delších než jeden rok. Jednovaječná dvojčata jsou dvěma kopiemi téhož jedince, zatímco dvojčata dvouvaječná sdílejí jen polovinu genů. Vliv dědičnosti se tedy u zkoumaného znaku musí projevovat u jednovaječných dvojčat „dvojnásobně“ než u dvojčat dvouvaječných. Z vlivů prostředí byla zkoumána citová vřelost, s níž byly vyšetřované ženy vychovávány rodiči, skutečnost, zda došlo v dětství k osiření, duševní poranění během života, sklon k neurotickým odpovědím na duševní zátěž, podpora, kterou ženám poskytuje jejich společenské prostředí, minulá období deprese a současné duševní potíže a zátěž.
Výzkum zjistil, že na vznik epizody deprese mají v sestupném pořadí vliv:
1. zatěžující životní událost,
2. dědičnost,
3. výskyt epizody deprese v minulosti,
4. sklon k neurotické odpovědi na zátěž.
Jde o významnou studii, kromě jiného dokládající zbytečnost sporu mezi „biologickou“ a “psychologickou“ psychiatrií o to, zda jsou při vzniku duševních nemocí významnější biologické nebo psychosociální vlivy.
Autor: František Koukolík
Výzkum zjistil, že na vznik epizody deprese mají v sestupném pořadí vliv:
1. zatěžující životní událost,
2. dědičnost,
3. výskyt epizody deprese v minulosti,
4. sklon k neurotické odpovědi na zátěž.
Jde o významnou studii, kromě jiného dokládající zbytečnost sporu mezi „biologickou“ a “psychologickou“ psychiatrií o to, zda jsou při vzniku duševních nemocí významnější biologické nebo psychosociální vlivy.
Autor: František Koukolík
Prognostika a magické myšlení
Nostradamus
O Nostradamovi se říká, že byl jedním z největších proroků. Jeho proroctví se vydávají tiskem déle než čtyři sta let. Do širokého povědomí je znovu vnášejí sdělovací prostředky s ohledem na blížící se milénium. Kdo byl, co a jak prorokoval Nostradamus? Proč jeho výroky ovlivňovaly a ovlivňují tolik lidí? Co vlastně znamená pojem milénium a proč je pro tolik lidí významný? Jaký je vztah proroctví a Oidipova efektu?
Michel de Nostradame, zvaný v duchu doby polatinštělým jménem Nostradamus, se narodil 14. prosince 1503 v St. Remy, ve francouzské Provenci. Přišel na svět v židovské rodině, která několik let před jeho narozením přijala křesťanství. Pro židy to byl jeden ze způsobů, jak přežít tlak společnosti, v níž byli odlišnou menšinou. Rodina ctila vzdělání. Nostradama dokonale připravili ke vstupu na univerzitu oba jeho dědečkové, kteří mu předali základy klasické literatury, dějin, medicíny, rostlinné farmakologie a lidového léčitelství i astrologie, která tehdy byla oficiální vědou. Na avignonské univerzitě studoval filosofii, gramatiku, rétoriku neboli vědu a umění řečnictví.
Nostradama proslavilo úspěšné zvládání morových epidemií, které se počínaje epidemií Černé smrti (1348/49-1352/3) objevovaly v Evropě na mnohých místech málem pravidelně i ve stoletích následujících. Jeho postup byl, viděno dnešníma očima, nepověrčivý a rozumný. Nejprve nechal odklidit a pohřbít těla zemřelých lidí. Často ležela na ulicích i v domech, všichni se jich oprávněně báli. Nařídil, aby ve všech domech byl dostatek světla a vzduchu, nařídil i tělesnou čistotu, včetně příjmu pouze čisté vody, což tehdy vůbec nebylo zvykem. Zakázal, aby lazebníci pouštěli nemocným krev žilou. To byla léčebná metoda rozsáhle užívaná v případě všech onemocnění. Postihovala i vykrvácené vojáky na bojištích. Nostradamus se tím stal jedním z lékařů, jejichž postupy nezvyšovaly úmrtnost. Nemocným dával “prášky z růží”, které obsahovaly okvětní lístky růží, snad i jejich pupeny, piliny cypřišového dřeva, hřebíček a další příměsi. Prášky tedy musely obsahovat nějaké množství vitaminu C. Hlavní město Provence, Aix, přiřklo Nostradamovi za úspěšné zvládnutí morové epidemie doživotní rentu.
V roce 1537 však postihl mor i místo, kde žil Nostradamus se svou ženou a dvěma dětmi. Jejich životy neuchránil. Smrt rodiny jím otřásla. Ztratil sebedůvěru. V dalších šesti letech bloudil bezcílně Evropou. Během své pouti došel k přesvědčení, že má prorocké schopnosti. V roce 1547 se Nostradamus usadil ve městě Salon. Znovu se oženil, z manželství vzešly tři dcery a tři synové. Ve svém domě si zařídil pracovnu. V průběhu nocí se uváděl do stavu, v němž měl prorocká vidění, která zapisoval. Prvních dvanáct proroctví uveřejnil roku 1550. Měly podobu čtyřverší, která se jmenují quatrains. Úspěch byl takový, že Nostradamus uveřejňoval stejné sbírky rok co rok až do konce svého života. Zemřel 2.7.1563. Nostradamus si přál být pohřben ve vzpřímené poloze v kostelní zdi, manželka jeho přání nechala naplnit.
Nejslavnější Nostradamovo dílo se jmenuje Staletí. Začal jej psát roku 1554. V konečné podobě mají Staletí deset dílů, v každém z nich je sto čtyřverší. Proroctví na prvních sedm století vyšla v Lyonu v průběhu r. 1555, poslední tři století postihují proroctví uveřejněná v roce 1558. Zdá se, že Nostradamus však měl z jejich šíření obavy. Staletí se tisknou dodnes. Dílo je překladatelský oříšek. Nostradamus je psal latinsky, francouzsky, provensálštinou, italsky a řecky. Kromě toho jsou čtyřverší prostoupena slovními hříčkami, hádankami, anagramy a epigramy. Překladatel musí dobře znát reálie, ducha i souvislosti Nostradamovy doby a prostředí.
Nostradamova metoda
Pracoval v noci. V pracovně měl trojnožku vytvořenou podle vzoru svých starořeckých předchůdkyň z Delf. Do stavu vytržení mu snad pomáhalo užívání muškátového ořechu, to má být ve větším množství mírný halucinogen. Na trojnožce visela mosazná nádoba naplněná vřící vodou a vonnými oleji. Nostradamus sledoval odlesky ohně v její hladině. Předpisově seděl před trojnožkou se vzpřímenou páteří. Prorocké schopnosti dle vlastního vyjádření považoval jednak za vliv “nadpřirozeného světla”, které umožňuje pochopit božské záměry z hvězd, zároveň za dar, jímž Bůh prorokovi umožňuje účast na vlastním božství a také za projev intuice.
Nostradamova proroctví
Nostradamovu slávu založilo následující proroctví:
Mladý lev přemůže lva staršího
na bitevním poli v jediné srážce
přes zlatou klec mu probodne oči
ze dvou ran jedna bude, poté zhyne krutou smrtí.
V roce 1559 se Jindřich II., francouzský král, osobně účastnil třídenního rytířského turnaje konaného na počest současného sňatku své sestry a své dcery. Na králově štítu byl heraldický lev. Třetí den klání, při západu slunce, se král střetl s hrabětem Montgomerym. Jeden druhého se při srážce pokoušeli dřevcem vyhodit ze sedla. Utkání probíhalo nerozhodně a kronikáři zaznamenali, že se Montgomery, který proroctví znal, pokoušel na rozhodující poslední rozjezd omluvit. Král však naléhal. Následovala katastrofa. Štěpina zlomeného dřevce pronikla hledím královy přilby. Prorazila královu hlavu za levým okem, krále oslepila a pronikla lebkou hluboko do mozku. Král zemřel až po deseti krutých dnech. Na současníky tato událost musela ve spojení s proroctvím působit více než mohutně. Nejen na ně. Podobné souvislosti v čase a prostoru působí více než mohutně na mnoho lidí dodnes. Nemohou nepůsobit, jsou totiž evolučně podmíněny. Jsou jedním ze základů magického myšlení, staršího sourozence myšlení kritického. Proč o předpověď budoucnosti ani v tomto nápadném případě nejde? Jak se rodí magické myšlení?
Pověrčiví holubi
Ve starším, slavném pokusu dostávali holubi v kleci potravu z krmítka. V době, kdy potrava padala, se holubi nějak chovali, třeba poskakovali na pravé nožce. Jakmile se obě vzájemně náhodné události několikrát zopakovaly, holubi je spojili. Začali poskakovat na pravé nožce a očekávali, že dostanou nazobat. Pokusu, který vymyslel slavný behaviorista B. Skinner, se říká pověrčivé podmiňování. Na jeho základě se, stejně jako v důsledku jiných druhů tohoto podmiňování, jemuž se říká operacionální, zvířata i lidé chovají nějakým způsobem proto, aby získali odměnu nebo se vyhnuli trestu.
Děti začínají spojovat jevy do souvislosti na základě následného výskytu v času počínaje osmým měsícem života a to stejně automaticky jako holubi. Mylné přesvědčení, že musí jít o souvislost příčinnou, další opakování stejné dvojice událostí obvykle posiluje. Ještě více je prohlubuje učení ve společnosti. To je důvod, proč tento způsob myšlení přestane být závislý na osobní zkušenosti a stane se vírou. Jak známo, stává se, že živé bytosti hynou se svým mylným přesvědčením. Ale jen tehdy, dostanou-li se v souvislosti s nimi do takového rozporu se skutečností, že je to stojí život. Nestane-li se to, pak se mylná přesvědčení vzniklá na těchto základech přenášejí z generace na generaci učením. Post hoc non est propter hoc neboli poté nemusí znamenat proto, říká stará latinská verze popisu této myšlenkové chyby.
Například:
na lidi, které máme rádi nebo neradi, myslíme častěji než na lidi, kteří jsou nám lhostejní. Jestliže lidé na někoho často myslí (událost A), a dotyčný vzápětí zatelefonuje, umře, stane se obětí dopravní nehody, vyhraje v loterii, či cokoli dalšího (nastane událost B), uvedou obě události mozky většiny lidí do souvislosti stejným způsobem, jakým holub uvede do souvislosti poskakování na pravé nožce s přísunem zrna. Složitější úvaha, které se musíme, na rozdíl od prostého spojení dvou událostí v čase a prostoru, učit, říká:
1. porovnáme počet případů, kdy jsme na milovanou bytost mysleli a něco se s ní stalo,
2. s počtem případů, kdy jsme na ni mysleli a nestalo se jí nic,
3. dále počet případů, kdy jsme na milovanou bytost nemysleli a něco se jí stalo,
4. s počtem případů, kdy jsme na ni nemysleli a nic se jí nestalo.
Jestliže lidský mozek takové porovnání učiní, a případně se k němu naučí jednoduché statistické počítání, zjistí, že je vztah mezi, dejme tomu, soustředěným myšlením na bytost nemilovanou a tím, že nemilovaná bytost ve stejné chvíli zakopla na chodníku a narazila si nos, docela náhodný. Všimne si totiž například, že na velmi nemilovanou bytost myslel velmi často a intenzívně, přičemž se velmi nemilované bytosti nestalo vůbec nic.
Zmíněnou úvahu navrhuji k užití při rozhodování o náhodné nebo nenáhodné souvislosti jakýchkoli dvou událostí. V plném rozsahu se týká i Nostradamova tak slavného proroctví. V tomto případě je nutné porovnat počet turnajů, při nichž k popsané nehodě došlo, s počtem turnajů, při nichž ke stejné nehodě nedošlo, počet postižených a nepostižených “mladých” i “starých” lvů. Podobná neštěstí postihovala (a nepostihovala) v době turnajů mnoho rytířů. Mnoho z nich mělo na štítu obraz lva. Mezi členy mnoha dvojic byl věkový rozdíl. Žádná z těchto událostí, pochopitelně, však nevyvolala takovou výběrovou pozornost jako neštěstí, které postihlo Jindřicha II. Vždyť byl jevem zcela jedinečným, vysoce výběrovým – králem Francie.
Milénium
Milénium, neboli konec jednoho tisíciletí a začátek tisíciletí dalšího, je umělá hranice. Má to být tisíc let nebo jejich násobek, které uplynuly od narození Ježíše Krista. Historici se však nemohou shodnout, zda se vůbec někdo takový narodil, protože může jít o postavu vytvořenou podstatně pozdější tradicí z mnoha podobných vůdců značného počtu drobných náboženských sekt. Pokud mají odborníci zato, že Ježíš historickou postavou byl, nemohou se shodnout, kdy přesně se narodil. Údaje se pohybují v rozmezí několika let.
Kromě toho jsou kalendáře i letopočty užívané například muslimy, ortodoxními židy, hinduisty nebo čínskou tradicí, tedy kalendáře ovlivňující čtyři pětiny lidstva, vzájemně zcela odlišné a s nimi jsou zcela odlišná i jejich milénia. V těchto kulturních okruzích nemají milénia zdaleka takový význam, jaký mají pro evropské myšlení. Z evropské křesťanské tradice totiž vyplynula předpověď, podle níž se Ježíš Kristus vrátí do tohoto světa podruhé, čemuž budou předcházet četná katastrofická znamení, následovat bude poslední soud. Mnoho lidí předpověď spojilo s miléniem.
Konec prvního milénia tudíž v Evropě doprovázel sociální neklid. Mnoho lidí se zbavilo majetku, ulehlo v rubáších do rakví a očekávalo poslední soud s následným vzkříšením. Předpověď se nenaplnila. Výsledkem byla vlna nedůvěry k církvi a jejímu učení. I druhé milénium přichází ve více než neklidné době.
A co ostatní nostradamova proroctví?
Znalci Nostradamových proroctví uvádějí, že Nostradamus byl vystaven mohutnému vlivu starozákonní židovské tradice, přestože se jeho rodina nechala pokřtít dva roky předtím, než přišel na svět. Ze Starého zákona plyne, že předpovědí Armageddonu, závěrečné bitvy mezi dobrem a zlem, světlem a tmou, řádem a chaosem, bude sedm víceméně současných katastrofických událostí. Patří mezi ně války mezi státy postihující celý svět, občanské války, podvodná náboženství s jejich falešnými proroky, hlad, mor, rozšiřování dalších ničivých chorob, zemětřesení, otrávení vody, země i vzduchu. V souvislosti s hladem, morem a zemětřeseními se citují mnohá čtyřverší, jejichž jeden příklad v převodu zní:
Cítím, jak se blíží velký hlad
Postihne mnohé oblastí, pak celý svět
Bude tak bezměrný a bude trvat tak dlouho,
že (lidé) budou rvát kořeny stromů a děti od prsu
Století 1, Quatrain 67
Problém je, že hlad, epidemie, války, zemětřesení, záplavy a další katastrofy, obecná i individuální neštěstí totiž byly, jsou a nadlouho budou součástí každodenní lidské existence v mnoha místech světa. Předpovídat neurčitými výroky jevy, které se děly před Nostradamem, v průběhu jeho života, po jeho smrti a dějí se i v současnosti není žádné umění. Dokazuje to následující zpravodajství o soudobých katastrofických událostech.
The global disasters report
Zprávy o světových katastrofických událostech je možné najít v internetu pod záhlavím The Global Disasters Report. Jak vypadala situace zveřejněná v roce 1996?
V Angole formálně skončila občanská válka. Nicméně zde bylo 2,2 milionu uprchlíků z míst, kde se bojovalo, a kteří potřebovali potravinovou pomoc. Válka pokračovala v Burundi. V té době si vzala mezi padesáti až sto tisíci lidských životů, uprchlíků byl jeden milion. Ozbrojený konflikt vypukl v Libérii, ztráty v té době nebyly přesně známy. Válka pokračovala ve Rwandě. Počet mrtvých nebyl znám, počet uprchlíků byl odhadnut na 1,8 milionu lidí, dalších 5,5 milionu lidí bloudilo uvnitř této země a hledalo den za dnem způsob, jak se vyhnout bojům a hromadnému vraždění. V Somálsku panovalo křehké příměří, na potravinové pomoci závisel život jednoho milionu lidí. V Súdánu pokračovala občanská válka, na potravinové a další pomoci závisel život 4,25 milionu lidí. V bývalé Jugoslávii bylo v občanské válce do té doby zabito asi čtvrt milionu lidí, raněných bylo dvě stě tisíc, uprchlíků a vnitřně přemístěných lidí – to jsou uprchlíci v hranicích vlastního státu – asi tři miliony. Jen v Bosně bojující strany nakladly asi tři miliony nášlapných min, v Chorvatsku další tři miliony. V severním Iráku – Husajnův režim zde potlačuje odpor Kurdů – bylo přemístěno šest set padesát tisíc lidí, propukla tam epidemie cholery a je zde rozmístěno asi deset milionů nášlapných min. V Čečensku se střídavě bojovalo, počet mrtvých nebyl znám, počet vnitřně přemístěných osob byl asi osmdesát tisíc. Zemětřesení udeřilo v Afgánistánu, Číně, Ekvádoru, v Indonésii dokonce dvakrát a také Turecku. Záplavy postihly Kostariku, Haiti, Indonésii, Koreu, Maroko, Jihoafrickou republiku na dvou místech a Togo. Kůru stromů podle zpráv organizace Lékaři bez hranic v současné době jedí rolníci postižení hladomorem v severní Koreji. Nevelkou potravinovou pomoc rozděluje zdejší stalinistický režim jednak příslušníkům armády, jednak do obchodů určených pro členy vládního aparátu.
A moderní mor, jenž se od Černé smrti liší jen tím, že se šíří a zabíjí pomalu? 27. 11. 1997 oznamují Světová zdravotnická organizace a její výbor pro otázky AIDS:
Virus lidské imunodeficience (HIV) denně ve světě infikuje asi 16 000 lidí. 9096 z nich v rozvojových zemích. 1096 z nich jsou děti mladší než 15 let. 4096 infikovaných jsou ženy. Více než 5096 infikovaných jsou lidé ve věku 15-24 let. Více než 27 milionů lidí neví, že je infikováno. V roce 1997 se nově infikovalo skoro 6 milionů lidí, z toho desetina dětí mladších než 15 let. 30,6 milionů lidí s HIV/AIDS ještě žilo. Na AIDS v tomto roce zemřelo 2,3 milionu lidí, z toho téměř půl milionu dětí mladších než 15 let. Od začátku epidemie zemřelo na AIDS skoro 12 milionů lidí, z toho 4 miliony žen a 2,7 milionů dětí pod 15 let. Na světě je 8,2 milionů sirotků, jimž AIDS vzal rodiče.
Svět na přelomu tisíciletí
Existuje řada důvodů, které v mnoha lidech probouzejí obavy z dalšího vývoje světa. Nejčastěji se projevují pocitem bezmocnosti a nějakým druhem úzkosti, která na sebe bere nejrůznější podoby a má nejrůznější vyústění. Jedním z nich je i útočné chování.
Myslím, že naprostou většinu lidí trápí spíše jejich osobní a rodinné starosti než pocit odpovědnosti za celý svět. Nejčastějšími obavami lidí v průmyslově rozvinutém světě bývají nezaměstnanost, osobní chudoba a bída, o jejíž míře mají lidé velmi rozmanité představy, těžší onemocnění a předčasná smrt i rozpad rodiny, citových vztahů nebo ovdovění. Pro lidi žijící v politicky, sociálně a ekonomicky klidnějších částech rozvojového světa platí něco podobného. Zcela jiná je situace ohromného počtu lidí žijících v oblastech postižených válkou, hladem, přírodními katastrofami a většími epidemiemi.
O starostech, které by se daly nazvat “globálními”, je většina dospělých lidí, v průmyslově rozvinutém i rozvojovém světě, do nějaké míry informována. O mnohých z nich jsem v této knižní řadě už vyprávěl. Například o populační explozi – počet lidí na Zemi se v roce 1997 začal blížit šesti miliardám. O tom, jak ubývá ornice a klesá biodiverzita. O energetické krizi, znečištění životního prostředí, vyčerpávání zdrojů, pokračujícím zbrojení, riziku jaderného terorismu a jaderné války.
Jestliže existuje řada důvodů k opravdu těžkým globálním starostem, pak existuje řada důvodů, proč jim zcela nepodlehnout.
Například jsou docela dobré důvody k názoru, že s dvoutřetinovou pravděpodobností počet lidí na Zemi v průběhu dalšího století nedosáhne dvojnásobku dnešního počtu lidí. Zjišťuje se, že nejlepším a zároveň velmi levným prostředkem, jak snížit populační explozi v rozvojových zemích, je naučit místní ženy číst a psát. Některým z těchto prostředků, kterými lze docílit vyváženějšího pohledu na soudobý svět (nikoli k přímočarému optimismu) bych rád věnoval kapitolu v budoucí knize této řady. Například internetu a některým novým technologiím.
Nostradamus a milénium
V Nostradamových proroctvích by bylo možné spatřovat zajímavou, literárně náročnou eschatologickou a apokalyptickou myšlenkovou tradici. Znalci dějin myšlení ji vystopovali v různých podobách ve všech kulturních okruzích. Lze se s ní setkat i v biblickém Starém zákoně, stejně jako ve Zjevení svatého Jana, které se přiřazuje k biblickému Novému zákonu. Chtěl bych vyprávět o tom, jak se pomocí úzkosti plynoucí z osobního stavu i stavu světa dá manipulovat jinými lidmi i jejich celými skupinami. A jak tato manipulace může stát velký počet lidských životů. V souvislosti s miléniem se uvádějí například následující Nostradamova čtyřverší:
V roce 1999 a sedmi měsících
velký král hrůzy z nebes přijde
k životu navrátí velkého krále Mongolů
bůh války před ním i po něm bude šťasten vládnout
Století 10., Quatrain 72
Po velké bídě se lidstvu bída ještě větší blíží
staletí velký kruh se vrátí na počátek
mléko, krev, hlad, válka a mor pršeti budou
na nebi oheň spatřen bude, za ním ocas z jisker
Století 2., Quatrain 46
Tyto informace je možné chápat i jako komplexní mem, složitou “jednotku” kulturní informace, která se přenáší a replikuje mezi lidmi celá tisíciletí. Tedy – kromě jiného – jako možný nástroj mocenské manipulace.
Jak je to možné? Proč to funguje? Proč lidé neužijí trochu kritického myšlení a neprohlédnou, co s nimi manipulátoři chtějí udělat?
Protože jsme po svých vývojových předcích podědili a do neuvěřitelného stupně rozvoje dovedli potřebu hledat a najít smysl v jevech, které spatřujeme jak kolem sebe, tak v sobě. Zdá se, že je do značné míry, byť u různých lidí různě, geneticky zakódovaná. Chápat alespoň do nějaké míry smysl jevů kolem sebe znamená podstatně vyšší naději na přežití. Tato potřeba plynoucí z evoluční úspěšnosti je tak mohutná, že dokážeme najít dokonalý smysl i v souvislostech, které ve skutečnosti souvislostmi nejsou, a jevech, které neexistují. Tedy i v případě, že je “chápání” jevu dáno jednoduchým pochopením časové a prostorové následnosti, tak jako je tomu u Skinnerových pověrčivých holubů nebo u magicky myslících lidí. S potřebou hledat a najít smysl jevů, tedy s potřebou jejich výkladu, úzce souvisí potřeba jejich předpovědi. Tedy nějakého druhu proroctví. Nebo prognostiky.
Ale také potřeba jejich úspěšného ovlivnění, které ochrání mne, mou skupinu třeba tím, že přičaruje neštěstí a smrt na jakoukoli konkurenci – například magickým rituálem, černým i bílým nebo modlitbou. Nejistý a složitý svět je totiž nebezpečný svět, což je vědomí, které plodí úzkost. Savci, včetně primátů a lidí úzkost snášejí špatně – je signálem ohrožení.
Proto měli, mají a v nejistém, složitém a nebezpečném světě vždy budou mít úspěch lidé a organizace zbavující jiné lidi úzkosti, dodávající naději, předstírající, že odhadují budoucnost, znají její “plán”, že jsou schopni komunikace s případným tvůrcem plánu budoucnosti nebo jejich větším počtem, že jsou s to Jej, Ji, Je, případně To nějak ovlivňovat.
Je to stále stejné – od pravěku dodnes. Nelze než obdivovat více či méně dokonalou manipulaci s lidským strachem a nevědomostí, s hloupostí jedinců i hloupostí skupinovou, s podrobivostí neboli docilitou, se zúženým myšlením lidí jinak vysoce inteligentních, a to v dobrém i ve zlém, tisíciletí za tisíciletím. V dobrém? Nic proti tomu, sejme-li tento postup úzkost, dodá-li smysl životu ve chvíli existenční krize a dokáže-li navíc být natolik tolerantní, že ponechá alespoň nějakou míru autonomie. Až příliš velký počet lidí se chová, jako by si se svobodou nevěděl rady. A co ve zlém?
Destruktivní náboženské kulty posledního soudu
V knize Teorie náboženství definují Stark a Bainbridge církev jako konvenční náboženskou organizaci, sektu jako odchylnou (deviant) náboženskou organizaci dodržující tradiční víru a její praxi, kult jako odchylnou náboženskou organizaci s novým druhem víry a její praxe. Za destruktivní se považují kulty, které se vyznačují krajním stupněm kontroly vědomí svých příslušníků. Mezi destruktivní kulty minulosti se počítá Rodina Charlese Mansona, Chrám lidu reverenda Jima Donese, Koreshovi Davidiáni, Chrám Slunce, Óm Šinrijkó i Brána nebes (Heaven’s Gate). S proroctvími zániku světa a posledního soudu jako jedním z nástrojů kontroly myšlení a chování svých členů pracovaly tyto kulty všechny.
Destruktivní kulty Posledního soudu bez ohledu na své označení, formální druh víry a užívané rituály mají následující společné znaky:
1. Víru s apokalyptickými rysy: vůdce kultu hlásá blížící se konec světa, často ve velké bitvě, Armageddonu. V případě sekt Sluneční chrám a Brána nebes vůdce kultu nařídil členům spáchat ve vhodné chvíli skupinovou sebevraždu, neboť poté budou dopraveni do nějakého druhu ráje, čímž uniknou pozemské zkáze. Členové Brány nebes uvěřili, že kometa Hale-Bopp maskuje mezihvězdný koráb, který je do jejich představy o ráji dopraví. Někteří mužští členové tohoto kultu se nějakou dobu před závěrečnou sebevraždou nechali vykastrovat. Členové kultu považují sami sebe za druh lidské elity.
Kulty posledního soudu se dopouštějí hromadných vražd a sebevražd. Mansonova Rodina vyvraždila lidskou skupinu včetně herečky Sharon Tateové, která byla v osmém měsíci těhotenství.
Vyznavači kultu Chrám lidu spáchali hromadnou sebevraždu na povel, podobně jako vyznavači kultu Brána nebes. Vyznavači kultu Chrám Slunce se již na několika místech světa dopustili hromadné sebevraždy. Vyznavači kultu Óm Šinrikjó vypustili nervově paralytický plyn v tokijském metru. Členové těchto kultů, kteří se zdráhají sebevraždu spáchat, bývají zabiti. Vyznavači Koreshova kultu Davidiánů spáchali několik vražd a hromadnou sebevraždu poté, co byli obléháni příslušníky americké Federální policie ve Waco, stát Texas. Členka kultu, která tyto události přežila, s odstupem delší doby vyprávěla do televizní kamery o svém přesvědčení, že Koresh vstane z mrtvých a vrátí se na tento svět.
2. Kult vede jediný charismatický vůdce, zatím vždy mužského pohlaví. Vůdce členy kultu zcela ovládá, tělesně, duševně i sexuálně včetně nezletilých dětí.
3. Skupina je vůči zevnímu světu uzavřená, obvykle žije v komunitě oddělené od zevního světa, například na odloučené farmě. Ve skupině převládá pocit, Že je ohrožena, pronásledována, sledována buď představiteli státu nebo lidmi, kteří do její společnosti nepatří.
4. Vyznavači kultu obvykle shromažďují velké množství zbraní, pokoušejí se získat nebo vyrobit zbraně hromadného ničení. Připravují se k obrannému boji. Bývají vyznavači křesťanské teologie nebo její směsi s teologií některého jiného náboženství, zcela se však ve výkladu posledního soudu od tradiční teologie odchylují.
Oidipův efekt
Pojem Oidipův efekt znamená, že se katastrofická proroctví vyplňují právě proto, že byla prorokována. Oidipus, starořecká mytologická postava, by nezabil vlastního otce a neoženil by se s vlastní matkou, kdyby ho jeho rodiče právě na základě proroctví těchto událostí nenechali v raném dětství pohodit v horách na pospas zvěři. Soucitnému sluhovi, který měl dítě odložit, se Oidipa zželelo. Dítěte se ujal bezdětný královský pár v sousedním státečku. V dospělosti se Oidipus o své kletbě dozvěděl. Netušil, že je adoptivním dítětem. Nechtěl rodičům, které považoval za vlastní, ublížit a tak se vydal na bludnou pouť…
Řečeno jinými slovy: kdyby toto proroctví nebylo vyřčeno, nedaly by se do pohybu katastrofické události. Oidipův efekt se může týkat i vědomí Armageddonu a proroctví Posledního soudu – pomyslíme-li na některý z destruktivních kultů, jemuž by se podařilo získat a užít zbraň hromadného ničení.
Proč jsou proroctví týkající se lidských dějin, stejně jako prognostika, tak nespolehlivé?
Odpověď je jednoduchá jen zdánlivě a zní: protože jsou lidské dějiny složitý jev.
Nepočítám-li magické myšlení, předstírání jasnovidných schopností a další manipulace, pokoušela se v minulosti řada velmi chytrých a vzdělaných lidí najít způsob, jak by se dal vývoj lidských dějin předpovídat. Zaujala je průzračná prostota newtonovské fyziky, včetně její schopnosti přesné dlouhodobé předpovědi. Představovali si, že se s větším poznáním podaří předpovídat vývoj lidských dějin podobně, jako newtonovská fyzika předpovídala pohyby planet. Ale už koncem 19. století začalo být zřejmé, že jsou předpovědi chování složitých systémů nesmírně obtížné, a že pro ně pravidla podobná jednoduchým newtonovským pravidlům neplatí.
Jednoduchým příkladem může být pohyb vypuštěného poutového balónku. Newtonovská pravidla platí i pro něj. Jeho pohyb je však ovlivňován tolika náhodnými vlivy, že předpovědět jeho polohu je s ubíhajícím časem postupně nemožné. Jinými příklady jsou chování světového finančního trhu nebo vývoj světového klimatu. Právě na ně se vztahuje všeobecně známý efekt motýlího křídla, což znamená, že zcela náhodný a zanedbatelně nepatrný jev může mít nečekané a mohutné vzdálené důsledky.
Pro složité jevy platí, že stačí zcela nepatrná a náhodná odchylka některé z proměnných, které jejich vývoj ovlivňují a výsledek se nedá odhadnout. O lidských dějinách se dá říci, že jsou pravděpodobně vůbec nejsložitějším jevem ve známém vesmíru. Myslím, že nástroje, které by umožnily dlouhodobější předpověď jejich vývoje zatím neexistují. Otázka je, zda je jejich vytvoření vůbec možné. Přestože si lidé, pochopitelně, tak toužebně přejí, aby tento kámen mudrců znali a vlastnili.
Autor: František Koukolík
O Nostradamovi se říká, že byl jedním z největších proroků. Jeho proroctví se vydávají tiskem déle než čtyři sta let. Do širokého povědomí je znovu vnášejí sdělovací prostředky s ohledem na blížící se milénium. Kdo byl, co a jak prorokoval Nostradamus? Proč jeho výroky ovlivňovaly a ovlivňují tolik lidí? Co vlastně znamená pojem milénium a proč je pro tolik lidí významný? Jaký je vztah proroctví a Oidipova efektu?
Michel de Nostradame, zvaný v duchu doby polatinštělým jménem Nostradamus, se narodil 14. prosince 1503 v St. Remy, ve francouzské Provenci. Přišel na svět v židovské rodině, která několik let před jeho narozením přijala křesťanství. Pro židy to byl jeden ze způsobů, jak přežít tlak společnosti, v níž byli odlišnou menšinou. Rodina ctila vzdělání. Nostradama dokonale připravili ke vstupu na univerzitu oba jeho dědečkové, kteří mu předali základy klasické literatury, dějin, medicíny, rostlinné farmakologie a lidového léčitelství i astrologie, která tehdy byla oficiální vědou. Na avignonské univerzitě studoval filosofii, gramatiku, rétoriku neboli vědu a umění řečnictví.
Nostradama proslavilo úspěšné zvládání morových epidemií, které se počínaje epidemií Černé smrti (1348/49-1352/3) objevovaly v Evropě na mnohých místech málem pravidelně i ve stoletích následujících. Jeho postup byl, viděno dnešníma očima, nepověrčivý a rozumný. Nejprve nechal odklidit a pohřbít těla zemřelých lidí. Často ležela na ulicích i v domech, všichni se jich oprávněně báli. Nařídil, aby ve všech domech byl dostatek světla a vzduchu, nařídil i tělesnou čistotu, včetně příjmu pouze čisté vody, což tehdy vůbec nebylo zvykem. Zakázal, aby lazebníci pouštěli nemocným krev žilou. To byla léčebná metoda rozsáhle užívaná v případě všech onemocnění. Postihovala i vykrvácené vojáky na bojištích. Nostradamus se tím stal jedním z lékařů, jejichž postupy nezvyšovaly úmrtnost. Nemocným dával “prášky z růží”, které obsahovaly okvětní lístky růží, snad i jejich pupeny, piliny cypřišového dřeva, hřebíček a další příměsi. Prášky tedy musely obsahovat nějaké množství vitaminu C. Hlavní město Provence, Aix, přiřklo Nostradamovi za úspěšné zvládnutí morové epidemie doživotní rentu.
V roce 1537 však postihl mor i místo, kde žil Nostradamus se svou ženou a dvěma dětmi. Jejich životy neuchránil. Smrt rodiny jím otřásla. Ztratil sebedůvěru. V dalších šesti letech bloudil bezcílně Evropou. Během své pouti došel k přesvědčení, že má prorocké schopnosti. V roce 1547 se Nostradamus usadil ve městě Salon. Znovu se oženil, z manželství vzešly tři dcery a tři synové. Ve svém domě si zařídil pracovnu. V průběhu nocí se uváděl do stavu, v němž měl prorocká vidění, která zapisoval. Prvních dvanáct proroctví uveřejnil roku 1550. Měly podobu čtyřverší, která se jmenují quatrains. Úspěch byl takový, že Nostradamus uveřejňoval stejné sbírky rok co rok až do konce svého života. Zemřel 2.7.1563. Nostradamus si přál být pohřben ve vzpřímené poloze v kostelní zdi, manželka jeho přání nechala naplnit.
Nejslavnější Nostradamovo dílo se jmenuje Staletí. Začal jej psát roku 1554. V konečné podobě mají Staletí deset dílů, v každém z nich je sto čtyřverší. Proroctví na prvních sedm století vyšla v Lyonu v průběhu r. 1555, poslední tři století postihují proroctví uveřejněná v roce 1558. Zdá se, že Nostradamus však měl z jejich šíření obavy. Staletí se tisknou dodnes. Dílo je překladatelský oříšek. Nostradamus je psal latinsky, francouzsky, provensálštinou, italsky a řecky. Kromě toho jsou čtyřverší prostoupena slovními hříčkami, hádankami, anagramy a epigramy. Překladatel musí dobře znát reálie, ducha i souvislosti Nostradamovy doby a prostředí.
Nostradamova metoda
Pracoval v noci. V pracovně měl trojnožku vytvořenou podle vzoru svých starořeckých předchůdkyň z Delf. Do stavu vytržení mu snad pomáhalo užívání muškátového ořechu, to má být ve větším množství mírný halucinogen. Na trojnožce visela mosazná nádoba naplněná vřící vodou a vonnými oleji. Nostradamus sledoval odlesky ohně v její hladině. Předpisově seděl před trojnožkou se vzpřímenou páteří. Prorocké schopnosti dle vlastního vyjádření považoval jednak za vliv “nadpřirozeného světla”, které umožňuje pochopit božské záměry z hvězd, zároveň za dar, jímž Bůh prorokovi umožňuje účast na vlastním božství a také za projev intuice.
Nostradamova proroctví
Nostradamovu slávu založilo následující proroctví:
Mladý lev přemůže lva staršího
na bitevním poli v jediné srážce
přes zlatou klec mu probodne oči
ze dvou ran jedna bude, poté zhyne krutou smrtí.
V roce 1559 se Jindřich II., francouzský král, osobně účastnil třídenního rytířského turnaje konaného na počest současného sňatku své sestry a své dcery. Na králově štítu byl heraldický lev. Třetí den klání, při západu slunce, se král střetl s hrabětem Montgomerym. Jeden druhého se při srážce pokoušeli dřevcem vyhodit ze sedla. Utkání probíhalo nerozhodně a kronikáři zaznamenali, že se Montgomery, který proroctví znal, pokoušel na rozhodující poslední rozjezd omluvit. Král však naléhal. Následovala katastrofa. Štěpina zlomeného dřevce pronikla hledím královy přilby. Prorazila královu hlavu za levým okem, krále oslepila a pronikla lebkou hluboko do mozku. Král zemřel až po deseti krutých dnech. Na současníky tato událost musela ve spojení s proroctvím působit více než mohutně. Nejen na ně. Podobné souvislosti v čase a prostoru působí více než mohutně na mnoho lidí dodnes. Nemohou nepůsobit, jsou totiž evolučně podmíněny. Jsou jedním ze základů magického myšlení, staršího sourozence myšlení kritického. Proč o předpověď budoucnosti ani v tomto nápadném případě nejde? Jak se rodí magické myšlení?
Pověrčiví holubi
Ve starším, slavném pokusu dostávali holubi v kleci potravu z krmítka. V době, kdy potrava padala, se holubi nějak chovali, třeba poskakovali na pravé nožce. Jakmile se obě vzájemně náhodné události několikrát zopakovaly, holubi je spojili. Začali poskakovat na pravé nožce a očekávali, že dostanou nazobat. Pokusu, který vymyslel slavný behaviorista B. Skinner, se říká pověrčivé podmiňování. Na jeho základě se, stejně jako v důsledku jiných druhů tohoto podmiňování, jemuž se říká operacionální, zvířata i lidé chovají nějakým způsobem proto, aby získali odměnu nebo se vyhnuli trestu.
Děti začínají spojovat jevy do souvislosti na základě následného výskytu v času počínaje osmým měsícem života a to stejně automaticky jako holubi. Mylné přesvědčení, že musí jít o souvislost příčinnou, další opakování stejné dvojice událostí obvykle posiluje. Ještě více je prohlubuje učení ve společnosti. To je důvod, proč tento způsob myšlení přestane být závislý na osobní zkušenosti a stane se vírou. Jak známo, stává se, že živé bytosti hynou se svým mylným přesvědčením. Ale jen tehdy, dostanou-li se v souvislosti s nimi do takového rozporu se skutečností, že je to stojí život. Nestane-li se to, pak se mylná přesvědčení vzniklá na těchto základech přenášejí z generace na generaci učením. Post hoc non est propter hoc neboli poté nemusí znamenat proto, říká stará latinská verze popisu této myšlenkové chyby.
Například:
na lidi, které máme rádi nebo neradi, myslíme častěji než na lidi, kteří jsou nám lhostejní. Jestliže lidé na někoho často myslí (událost A), a dotyčný vzápětí zatelefonuje, umře, stane se obětí dopravní nehody, vyhraje v loterii, či cokoli dalšího (nastane událost B), uvedou obě události mozky většiny lidí do souvislosti stejným způsobem, jakým holub uvede do souvislosti poskakování na pravé nožce s přísunem zrna. Složitější úvaha, které se musíme, na rozdíl od prostého spojení dvou událostí v čase a prostoru, učit, říká:
1. porovnáme počet případů, kdy jsme na milovanou bytost mysleli a něco se s ní stalo,
2. s počtem případů, kdy jsme na ni mysleli a nestalo se jí nic,
3. dále počet případů, kdy jsme na milovanou bytost nemysleli a něco se jí stalo,
4. s počtem případů, kdy jsme na ni nemysleli a nic se jí nestalo.
Jestliže lidský mozek takové porovnání učiní, a případně se k němu naučí jednoduché statistické počítání, zjistí, že je vztah mezi, dejme tomu, soustředěným myšlením na bytost nemilovanou a tím, že nemilovaná bytost ve stejné chvíli zakopla na chodníku a narazila si nos, docela náhodný. Všimne si totiž například, že na velmi nemilovanou bytost myslel velmi často a intenzívně, přičemž se velmi nemilované bytosti nestalo vůbec nic.
Zmíněnou úvahu navrhuji k užití při rozhodování o náhodné nebo nenáhodné souvislosti jakýchkoli dvou událostí. V plném rozsahu se týká i Nostradamova tak slavného proroctví. V tomto případě je nutné porovnat počet turnajů, při nichž k popsané nehodě došlo, s počtem turnajů, při nichž ke stejné nehodě nedošlo, počet postižených a nepostižených “mladých” i “starých” lvů. Podobná neštěstí postihovala (a nepostihovala) v době turnajů mnoho rytířů. Mnoho z nich mělo na štítu obraz lva. Mezi členy mnoha dvojic byl věkový rozdíl. Žádná z těchto událostí, pochopitelně, však nevyvolala takovou výběrovou pozornost jako neštěstí, které postihlo Jindřicha II. Vždyť byl jevem zcela jedinečným, vysoce výběrovým – králem Francie.
Milénium
Milénium, neboli konec jednoho tisíciletí a začátek tisíciletí dalšího, je umělá hranice. Má to být tisíc let nebo jejich násobek, které uplynuly od narození Ježíše Krista. Historici se však nemohou shodnout, zda se vůbec někdo takový narodil, protože může jít o postavu vytvořenou podstatně pozdější tradicí z mnoha podobných vůdců značného počtu drobných náboženských sekt. Pokud mají odborníci zato, že Ježíš historickou postavou byl, nemohou se shodnout, kdy přesně se narodil. Údaje se pohybují v rozmezí několika let.
Kromě toho jsou kalendáře i letopočty užívané například muslimy, ortodoxními židy, hinduisty nebo čínskou tradicí, tedy kalendáře ovlivňující čtyři pětiny lidstva, vzájemně zcela odlišné a s nimi jsou zcela odlišná i jejich milénia. V těchto kulturních okruzích nemají milénia zdaleka takový význam, jaký mají pro evropské myšlení. Z evropské křesťanské tradice totiž vyplynula předpověď, podle níž se Ježíš Kristus vrátí do tohoto světa podruhé, čemuž budou předcházet četná katastrofická znamení, následovat bude poslední soud. Mnoho lidí předpověď spojilo s miléniem.
Konec prvního milénia tudíž v Evropě doprovázel sociální neklid. Mnoho lidí se zbavilo majetku, ulehlo v rubáších do rakví a očekávalo poslední soud s následným vzkříšením. Předpověď se nenaplnila. Výsledkem byla vlna nedůvěry k církvi a jejímu učení. I druhé milénium přichází ve více než neklidné době.
A co ostatní nostradamova proroctví?
Znalci Nostradamových proroctví uvádějí, že Nostradamus byl vystaven mohutnému vlivu starozákonní židovské tradice, přestože se jeho rodina nechala pokřtít dva roky předtím, než přišel na svět. Ze Starého zákona plyne, že předpovědí Armageddonu, závěrečné bitvy mezi dobrem a zlem, světlem a tmou, řádem a chaosem, bude sedm víceméně současných katastrofických událostí. Patří mezi ně války mezi státy postihující celý svět, občanské války, podvodná náboženství s jejich falešnými proroky, hlad, mor, rozšiřování dalších ničivých chorob, zemětřesení, otrávení vody, země i vzduchu. V souvislosti s hladem, morem a zemětřeseními se citují mnohá čtyřverší, jejichž jeden příklad v převodu zní:
Cítím, jak se blíží velký hlad
Postihne mnohé oblastí, pak celý svět
Bude tak bezměrný a bude trvat tak dlouho,
že (lidé) budou rvát kořeny stromů a děti od prsu
Století 1, Quatrain 67
Problém je, že hlad, epidemie, války, zemětřesení, záplavy a další katastrofy, obecná i individuální neštěstí totiž byly, jsou a nadlouho budou součástí každodenní lidské existence v mnoha místech světa. Předpovídat neurčitými výroky jevy, které se děly před Nostradamem, v průběhu jeho života, po jeho smrti a dějí se i v současnosti není žádné umění. Dokazuje to následující zpravodajství o soudobých katastrofických událostech.
The global disasters report
Zprávy o světových katastrofických událostech je možné najít v internetu pod záhlavím The Global Disasters Report. Jak vypadala situace zveřejněná v roce 1996?
V Angole formálně skončila občanská válka. Nicméně zde bylo 2,2 milionu uprchlíků z míst, kde se bojovalo, a kteří potřebovali potravinovou pomoc. Válka pokračovala v Burundi. V té době si vzala mezi padesáti až sto tisíci lidských životů, uprchlíků byl jeden milion. Ozbrojený konflikt vypukl v Libérii, ztráty v té době nebyly přesně známy. Válka pokračovala ve Rwandě. Počet mrtvých nebyl znám, počet uprchlíků byl odhadnut na 1,8 milionu lidí, dalších 5,5 milionu lidí bloudilo uvnitř této země a hledalo den za dnem způsob, jak se vyhnout bojům a hromadnému vraždění. V Somálsku panovalo křehké příměří, na potravinové pomoci závisel život jednoho milionu lidí. V Súdánu pokračovala občanská válka, na potravinové a další pomoci závisel život 4,25 milionu lidí. V bývalé Jugoslávii bylo v občanské válce do té doby zabito asi čtvrt milionu lidí, raněných bylo dvě stě tisíc, uprchlíků a vnitřně přemístěných lidí – to jsou uprchlíci v hranicích vlastního státu – asi tři miliony. Jen v Bosně bojující strany nakladly asi tři miliony nášlapných min, v Chorvatsku další tři miliony. V severním Iráku – Husajnův režim zde potlačuje odpor Kurdů – bylo přemístěno šest set padesát tisíc lidí, propukla tam epidemie cholery a je zde rozmístěno asi deset milionů nášlapných min. V Čečensku se střídavě bojovalo, počet mrtvých nebyl znám, počet vnitřně přemístěných osob byl asi osmdesát tisíc. Zemětřesení udeřilo v Afgánistánu, Číně, Ekvádoru, v Indonésii dokonce dvakrát a také Turecku. Záplavy postihly Kostariku, Haiti, Indonésii, Koreu, Maroko, Jihoafrickou republiku na dvou místech a Togo. Kůru stromů podle zpráv organizace Lékaři bez hranic v současné době jedí rolníci postižení hladomorem v severní Koreji. Nevelkou potravinovou pomoc rozděluje zdejší stalinistický režim jednak příslušníkům armády, jednak do obchodů určených pro členy vládního aparátu.
A moderní mor, jenž se od Černé smrti liší jen tím, že se šíří a zabíjí pomalu? 27. 11. 1997 oznamují Světová zdravotnická organizace a její výbor pro otázky AIDS:
Virus lidské imunodeficience (HIV) denně ve světě infikuje asi 16 000 lidí. 9096 z nich v rozvojových zemích. 1096 z nich jsou děti mladší než 15 let. 4096 infikovaných jsou ženy. Více než 5096 infikovaných jsou lidé ve věku 15-24 let. Více než 27 milionů lidí neví, že je infikováno. V roce 1997 se nově infikovalo skoro 6 milionů lidí, z toho desetina dětí mladších než 15 let. 30,6 milionů lidí s HIV/AIDS ještě žilo. Na AIDS v tomto roce zemřelo 2,3 milionu lidí, z toho téměř půl milionu dětí mladších než 15 let. Od začátku epidemie zemřelo na AIDS skoro 12 milionů lidí, z toho 4 miliony žen a 2,7 milionů dětí pod 15 let. Na světě je 8,2 milionů sirotků, jimž AIDS vzal rodiče.
Svět na přelomu tisíciletí
Existuje řada důvodů, které v mnoha lidech probouzejí obavy z dalšího vývoje světa. Nejčastěji se projevují pocitem bezmocnosti a nějakým druhem úzkosti, která na sebe bere nejrůznější podoby a má nejrůznější vyústění. Jedním z nich je i útočné chování.
Myslím, že naprostou většinu lidí trápí spíše jejich osobní a rodinné starosti než pocit odpovědnosti za celý svět. Nejčastějšími obavami lidí v průmyslově rozvinutém světě bývají nezaměstnanost, osobní chudoba a bída, o jejíž míře mají lidé velmi rozmanité představy, těžší onemocnění a předčasná smrt i rozpad rodiny, citových vztahů nebo ovdovění. Pro lidi žijící v politicky, sociálně a ekonomicky klidnějších částech rozvojového světa platí něco podobného. Zcela jiná je situace ohromného počtu lidí žijících v oblastech postižených válkou, hladem, přírodními katastrofami a většími epidemiemi.
O starostech, které by se daly nazvat “globálními”, je většina dospělých lidí, v průmyslově rozvinutém i rozvojovém světě, do nějaké míry informována. O mnohých z nich jsem v této knižní řadě už vyprávěl. Například o populační explozi – počet lidí na Zemi se v roce 1997 začal blížit šesti miliardám. O tom, jak ubývá ornice a klesá biodiverzita. O energetické krizi, znečištění životního prostředí, vyčerpávání zdrojů, pokračujícím zbrojení, riziku jaderného terorismu a jaderné války.
Jestliže existuje řada důvodů k opravdu těžkým globálním starostem, pak existuje řada důvodů, proč jim zcela nepodlehnout.
Například jsou docela dobré důvody k názoru, že s dvoutřetinovou pravděpodobností počet lidí na Zemi v průběhu dalšího století nedosáhne dvojnásobku dnešního počtu lidí. Zjišťuje se, že nejlepším a zároveň velmi levným prostředkem, jak snížit populační explozi v rozvojových zemích, je naučit místní ženy číst a psát. Některým z těchto prostředků, kterými lze docílit vyváženějšího pohledu na soudobý svět (nikoli k přímočarému optimismu) bych rád věnoval kapitolu v budoucí knize této řady. Například internetu a některým novým technologiím.
Nostradamus a milénium
V Nostradamových proroctvích by bylo možné spatřovat zajímavou, literárně náročnou eschatologickou a apokalyptickou myšlenkovou tradici. Znalci dějin myšlení ji vystopovali v různých podobách ve všech kulturních okruzích. Lze se s ní setkat i v biblickém Starém zákoně, stejně jako ve Zjevení svatého Jana, které se přiřazuje k biblickému Novému zákonu. Chtěl bych vyprávět o tom, jak se pomocí úzkosti plynoucí z osobního stavu i stavu světa dá manipulovat jinými lidmi i jejich celými skupinami. A jak tato manipulace může stát velký počet lidských životů. V souvislosti s miléniem se uvádějí například následující Nostradamova čtyřverší:
V roce 1999 a sedmi měsících
velký král hrůzy z nebes přijde
k životu navrátí velkého krále Mongolů
bůh války před ním i po něm bude šťasten vládnout
Století 10., Quatrain 72
Po velké bídě se lidstvu bída ještě větší blíží
staletí velký kruh se vrátí na počátek
mléko, krev, hlad, válka a mor pršeti budou
na nebi oheň spatřen bude, za ním ocas z jisker
Století 2., Quatrain 46
Tyto informace je možné chápat i jako komplexní mem, složitou “jednotku” kulturní informace, která se přenáší a replikuje mezi lidmi celá tisíciletí. Tedy – kromě jiného – jako možný nástroj mocenské manipulace.
Jak je to možné? Proč to funguje? Proč lidé neužijí trochu kritického myšlení a neprohlédnou, co s nimi manipulátoři chtějí udělat?
Protože jsme po svých vývojových předcích podědili a do neuvěřitelného stupně rozvoje dovedli potřebu hledat a najít smysl v jevech, které spatřujeme jak kolem sebe, tak v sobě. Zdá se, že je do značné míry, byť u různých lidí různě, geneticky zakódovaná. Chápat alespoň do nějaké míry smysl jevů kolem sebe znamená podstatně vyšší naději na přežití. Tato potřeba plynoucí z evoluční úspěšnosti je tak mohutná, že dokážeme najít dokonalý smysl i v souvislostech, které ve skutečnosti souvislostmi nejsou, a jevech, které neexistují. Tedy i v případě, že je “chápání” jevu dáno jednoduchým pochopením časové a prostorové následnosti, tak jako je tomu u Skinnerových pověrčivých holubů nebo u magicky myslících lidí. S potřebou hledat a najít smysl jevů, tedy s potřebou jejich výkladu, úzce souvisí potřeba jejich předpovědi. Tedy nějakého druhu proroctví. Nebo prognostiky.
Ale také potřeba jejich úspěšného ovlivnění, které ochrání mne, mou skupinu třeba tím, že přičaruje neštěstí a smrt na jakoukoli konkurenci – například magickým rituálem, černým i bílým nebo modlitbou. Nejistý a složitý svět je totiž nebezpečný svět, což je vědomí, které plodí úzkost. Savci, včetně primátů a lidí úzkost snášejí špatně – je signálem ohrožení.
Proto měli, mají a v nejistém, složitém a nebezpečném světě vždy budou mít úspěch lidé a organizace zbavující jiné lidi úzkosti, dodávající naději, předstírající, že odhadují budoucnost, znají její “plán”, že jsou schopni komunikace s případným tvůrcem plánu budoucnosti nebo jejich větším počtem, že jsou s to Jej, Ji, Je, případně To nějak ovlivňovat.
Je to stále stejné – od pravěku dodnes. Nelze než obdivovat více či méně dokonalou manipulaci s lidským strachem a nevědomostí, s hloupostí jedinců i hloupostí skupinovou, s podrobivostí neboli docilitou, se zúženým myšlením lidí jinak vysoce inteligentních, a to v dobrém i ve zlém, tisíciletí za tisíciletím. V dobrém? Nic proti tomu, sejme-li tento postup úzkost, dodá-li smysl životu ve chvíli existenční krize a dokáže-li navíc být natolik tolerantní, že ponechá alespoň nějakou míru autonomie. Až příliš velký počet lidí se chová, jako by si se svobodou nevěděl rady. A co ve zlém?
Destruktivní náboženské kulty posledního soudu
V knize Teorie náboženství definují Stark a Bainbridge církev jako konvenční náboženskou organizaci, sektu jako odchylnou (deviant) náboženskou organizaci dodržující tradiční víru a její praxi, kult jako odchylnou náboženskou organizaci s novým druhem víry a její praxe. Za destruktivní se považují kulty, které se vyznačují krajním stupněm kontroly vědomí svých příslušníků. Mezi destruktivní kulty minulosti se počítá Rodina Charlese Mansona, Chrám lidu reverenda Jima Donese, Koreshovi Davidiáni, Chrám Slunce, Óm Šinrijkó i Brána nebes (Heaven’s Gate). S proroctvími zániku světa a posledního soudu jako jedním z nástrojů kontroly myšlení a chování svých členů pracovaly tyto kulty všechny.
Destruktivní kulty Posledního soudu bez ohledu na své označení, formální druh víry a užívané rituály mají následující společné znaky:
1. Víru s apokalyptickými rysy: vůdce kultu hlásá blížící se konec světa, často ve velké bitvě, Armageddonu. V případě sekt Sluneční chrám a Brána nebes vůdce kultu nařídil členům spáchat ve vhodné chvíli skupinovou sebevraždu, neboť poté budou dopraveni do nějakého druhu ráje, čímž uniknou pozemské zkáze. Členové Brány nebes uvěřili, že kometa Hale-Bopp maskuje mezihvězdný koráb, který je do jejich představy o ráji dopraví. Někteří mužští členové tohoto kultu se nějakou dobu před závěrečnou sebevraždou nechali vykastrovat. Členové kultu považují sami sebe za druh lidské elity.
Kulty posledního soudu se dopouštějí hromadných vražd a sebevražd. Mansonova Rodina vyvraždila lidskou skupinu včetně herečky Sharon Tateové, která byla v osmém měsíci těhotenství.
Vyznavači kultu Chrám lidu spáchali hromadnou sebevraždu na povel, podobně jako vyznavači kultu Brána nebes. Vyznavači kultu Chrám Slunce se již na několika místech světa dopustili hromadné sebevraždy. Vyznavači kultu Óm Šinrikjó vypustili nervově paralytický plyn v tokijském metru. Členové těchto kultů, kteří se zdráhají sebevraždu spáchat, bývají zabiti. Vyznavači Koreshova kultu Davidiánů spáchali několik vražd a hromadnou sebevraždu poté, co byli obléháni příslušníky americké Federální policie ve Waco, stát Texas. Členka kultu, která tyto události přežila, s odstupem delší doby vyprávěla do televizní kamery o svém přesvědčení, že Koresh vstane z mrtvých a vrátí se na tento svět.
2. Kult vede jediný charismatický vůdce, zatím vždy mužského pohlaví. Vůdce členy kultu zcela ovládá, tělesně, duševně i sexuálně včetně nezletilých dětí.
3. Skupina je vůči zevnímu světu uzavřená, obvykle žije v komunitě oddělené od zevního světa, například na odloučené farmě. Ve skupině převládá pocit, Že je ohrožena, pronásledována, sledována buď představiteli státu nebo lidmi, kteří do její společnosti nepatří.
4. Vyznavači kultu obvykle shromažďují velké množství zbraní, pokoušejí se získat nebo vyrobit zbraně hromadného ničení. Připravují se k obrannému boji. Bývají vyznavači křesťanské teologie nebo její směsi s teologií některého jiného náboženství, zcela se však ve výkladu posledního soudu od tradiční teologie odchylují.
Oidipův efekt
Pojem Oidipův efekt znamená, že se katastrofická proroctví vyplňují právě proto, že byla prorokována. Oidipus, starořecká mytologická postava, by nezabil vlastního otce a neoženil by se s vlastní matkou, kdyby ho jeho rodiče právě na základě proroctví těchto událostí nenechali v raném dětství pohodit v horách na pospas zvěři. Soucitnému sluhovi, který měl dítě odložit, se Oidipa zželelo. Dítěte se ujal bezdětný královský pár v sousedním státečku. V dospělosti se Oidipus o své kletbě dozvěděl. Netušil, že je adoptivním dítětem. Nechtěl rodičům, které považoval za vlastní, ublížit a tak se vydal na bludnou pouť…
Řečeno jinými slovy: kdyby toto proroctví nebylo vyřčeno, nedaly by se do pohybu katastrofické události. Oidipův efekt se může týkat i vědomí Armageddonu a proroctví Posledního soudu – pomyslíme-li na některý z destruktivních kultů, jemuž by se podařilo získat a užít zbraň hromadného ničení.
Proč jsou proroctví týkající se lidských dějin, stejně jako prognostika, tak nespolehlivé?
Odpověď je jednoduchá jen zdánlivě a zní: protože jsou lidské dějiny složitý jev.
Nepočítám-li magické myšlení, předstírání jasnovidných schopností a další manipulace, pokoušela se v minulosti řada velmi chytrých a vzdělaných lidí najít způsob, jak by se dal vývoj lidských dějin předpovídat. Zaujala je průzračná prostota newtonovské fyziky, včetně její schopnosti přesné dlouhodobé předpovědi. Představovali si, že se s větším poznáním podaří předpovídat vývoj lidských dějin podobně, jako newtonovská fyzika předpovídala pohyby planet. Ale už koncem 19. století začalo být zřejmé, že jsou předpovědi chování složitých systémů nesmírně obtížné, a že pro ně pravidla podobná jednoduchým newtonovským pravidlům neplatí.
Jednoduchým příkladem může být pohyb vypuštěného poutového balónku. Newtonovská pravidla platí i pro něj. Jeho pohyb je však ovlivňován tolika náhodnými vlivy, že předpovědět jeho polohu je s ubíhajícím časem postupně nemožné. Jinými příklady jsou chování světového finančního trhu nebo vývoj světového klimatu. Právě na ně se vztahuje všeobecně známý efekt motýlího křídla, což znamená, že zcela náhodný a zanedbatelně nepatrný jev může mít nečekané a mohutné vzdálené důsledky.
Pro složité jevy platí, že stačí zcela nepatrná a náhodná odchylka některé z proměnných, které jejich vývoj ovlivňují a výsledek se nedá odhadnout. O lidských dějinách se dá říci, že jsou pravděpodobně vůbec nejsložitějším jevem ve známém vesmíru. Myslím, že nástroje, které by umožnily dlouhodobější předpověď jejich vývoje zatím neexistují. Otázka je, zda je jejich vytvoření vůbec možné. Přestože si lidé, pochopitelně, tak toužebně přejí, aby tento kámen mudrců znali a vlastnili.
Autor: František Koukolík
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)