Getting things done, aneb jak něco dělat a dodělat

Getting Things Done (GTD) je metoda organizace práce, času, života a vůbec, kterou vymyslel a ve stejnojmenné knize popsal David Allen. Jejích definic najdete po webu plno. Začít můžete třeba ve Wikipedii (anglicky), i když je tam GTD popsána možná zbytečně složitě a abstraktně. Ve skutečnosti jsou klíčové zásady Getting Things Done velmi jednoduché:

* Vše, na co musíte či chcete myslet, vhoďte do nějaké krabice. V GTD se jí vznešeně říká inbox. Inboxů můžete mít víc, vůbec nemusí vypadat jako skutečné krabice a nemusí být ani moc in. Může jít o zápisník, PDA, textový soubor, hlasový záznamník apod. Některé inboxy jsou jimi tak nějak od přírody a nic do nich nemusíte házet, protože to tam padá samo -- třeba složka došlé pošty e-mailového klienta.
* Když zrovna nemáte co na práci, projděte jednotlivé položky ve všech krabicích (nebo si je před tím sesypejte do jedné) a s každou proveďte jeden z následujících úkonů:
o Pokud vyžaduje práci, která zabere méně než dvě minuty, udělejte ji.
o Pokud vyžaduje práci, kterou může udělat někdo jiný, přehoďte ji na něj.
o Ostatní položky vyžadující nějakou práci odložte do jiné krabice.
o Položky nevyžadující práci buď zahrabejte do speciální krabice, jejíž obsah nikdy neprocházíte, nebo je prostě zahoďte.
* Dál už jsou důležité jen ty krabice, do kterých jste přesunuli položky vyžadující nějakou akci. Tyto krabice slouží pro:
o Další kroky (next actions). Sem patří to, co by se mělo udělat brzy, ale není před tím potřeba dokončit nic jiného.
o Projekty (projects), které vyžadují více dílčích, často na sebe navazujících kroků. Každý projekt by měl mít jednu položku i v krabici dalších kroků.
o Čekající (waiting for). Sem dáte vše, co zatím nemůžete udělat, protože na někoho či něco čekáte.
o Někdy/možná (someday/maybe). Sem odložíte vše, co možná někdy uděláte, a když ne, svět se nezboří.
* Každé akci (úkolu, kroku) přiřaďte kontext. Jedná se o místo, kde můžete na úkolu pracovat, nebo prostředky, které potřebujete k jeho splnění. Kontextem tedy může být například kancelář, veřejná doprava, telefon nebo internetové připojení.
* Když se zrovna nenimráte ve svém dokonalém GTD systému, pracujte -- tj. vytahujte z krabice Další kroky jednotlivé úkoly s aktuálním kontextem a plňte je.
* Jednou za týden projděte všechny krabice a podle toho, co v nich vidíte, si buď obdivně poklepejte na rameno, nebo si vynadejte. David Allen tomu říká review (česky asi revize) a tvrdí, že to je důležité. Já to nedělám, protože by mi to zkazilo náladu na celý další týden.

A to je všechno, nebo aspoň skoro všechno. Píšu tady o tom proto, že GTD je ideální metoda pro zvládání informační exploze. Uplatní se při vyřizovaní elektronické pošty, sledování RSS kanálů apod. Až o těchto praktických aplikacích budu později psát, budete už aspoň vědět, o co v GTD jde.

Upozornění: Getting Things Done a GTD jsou registrované ochranné známky The David Allen Company.

Pozitivní myšlení a realita

Někdo považuje pozitivní myšlení za příliš „americké“ a „nefunkční“, někdo je zase přesvědčen, že pozitivní myšlení může být jedinou cestou k úspěchu. Pokusím se dnes přinést trochu hlubší soukromý pohled na toto téma.

Na téma pozitivního myšlení jsem přečetl možná více knih, než kolik řada lidí přečte celkem za 10 let. Abyste mě ale nechápali špatně: nebyly to zdaleka pouze knihy na téma, jak je pozitivní myšlení skvělé a zázračné atd.

Kdykoliv se zajímám o jakékoliv téma, mám rád oba protipóly – od těch, co na dané téma nahlížejí s nezdravým optimismem až po ty, které na dané téma hledí se zdravým skepticismem. Mým soukromým názorem už léta je ten, že svět není černobílý a že pravda vždy leží někde uprostřed. Domnívám se, že člověk si může udělat podstatně lepší názor, pokud prostuduje různé protipóly, než pokud je jeho záměr příliš jednostranný.

V oblasti pozitivního myšlení tedy aplikuji tento přístup stejnou měrou. Mé studijní materiály čítají od základní „klasické“ literatury typu „Myšlením k bohatství“, přes současnou „klasiku“ typu Robert Kyiosaki až po New Age náhledy na téma pozitivního myšlení a to například z pohledu kvantové fyziky (video What the bleep do we know?). A samozřejmě pak skeptické „protipohledy“ jako jsou knihy Nassima Taleba „Fooled by randomness“, nebo „Black swan“ či knihy typu God delusion, The Halo Effect: ... and the Eight Other Business Delusions That Deceive Managers nebo Inevitable Illusions: How Mistakes of Reason Rule Our Minds. Záběry tedy od těch extrémně pozitivních pohledů až po ty extrémně skeptické.

Zajímavé na čtení těchto všech knih je skutečnost, že nemohu nesouhlasit ani s jednou skupinou. Ve finále je to pak stejně můj soukromý názor na tuto záležitost opřený o mé vlastní zkušenosti, který tvoří mou vlastní realitu. Pokusím se tedy nyní sepsat svůj vlastní pohled na téma pozitivního myšlení, o kterém věřím, že někomu snad pomůže.

Začněme trochu pragmaticky. Možná již někteří z vás četli nebo slyšeli, že lidský mozek dokáže zpracovávat pouze omezený počet vjemů a informací, které právě zaznamenává. To, co tedy v každý moment vidíme a vnímáme kolem nás, není zdaleka kompletní informace o tom, jaká je aktuální realita. Proto je naprosto běžné, že v daný okamžik různí lidé vidí a vnímají různé věci a každý z nich má přitom pravdu – protože každý z nich zachytil a zpracoval trochu jiný kus informace.

Aby to bylo ještě složitější, možná někteří z vás ještě neví, že dokonce ani lidské oko nepřenáší to, co finálně vidíte. Lidské oko ve skutečnosti vnímá věci kolem nás pouze v podobě určitého hrubého rastru a teprve mozek dodělává celkový obraz; zní to skoro neuvěřitelně, ale vědci skutečně dokázali, že je mozek vlastně určitý počítač, který dopočítává část obrazu.

Pokud si tyto dva fakty shrneme, pak zkrátka a dobře nemůžeme popřít, že to, co vidíme, není to, jaká je realita. Náš mozek nám promítá svou vlastní realitu, která je jen útržek té skutečné, komplexní reality.

Zajímavé toto vše začíná být v okamžiku, kdy si uvědomíme, že každému mozek promítá něco jiného. Zamilovanému člověku bude mozek z reality „vystřihovat“ vše poetické, zatímco člověku, který je právě na pokraji finančního krachu vše „depresivní“. A tak pokud bychom v jeden stejný okamžik postavili tyto dva jedince před stejnou scenerii, ten první vám bude povídat jak krásné místo je to plné květů a ten druhý zase kolik bezdomovců se na tomto místě potlouká a že on určitě bude už brzy jeden z nich. V daný okamžik zpracovává mozek informace každého z nich trochu jinak, neboť to, co má mozek aktuálně zpracovávat a vnímat vychází z příkazu toho, na co právě myslíme a o čem právě přemýšlíme.

Přečte si ještě jednou poslední větu. I když náš mozek a naše oči zpracovávají v každý daný okamžik jenom nepatrnou část celkové reality, neděje se tento proces náhodně. To znamená, že náš mozek nevybírá to, co nám nakonec „promítne“ jako realitu dle nějakého zcela náhodného mechanismu, ale pro tento výběr upřednostňuje celkové vědomé a podvědomé (ty převážně) myšlenky, které právě máme. Našimi myšlenkami tedy naši realitu skutečně utváříme, protože našimi myšlenkami směřujeme mozek k tomu, aby nám promítal ten kus reality, který nás z nějakého důvodu vědomě nebo nevědomě zajímá.

Toto je nesmírně důležitý koncept. Ukažme si opět dva názorné příklady. Řekněme, že vaše vědomé i podvědomé myšlení je právě maximálně „masírováno“ brainwashingem médií na téma „zdražování“.Neobjektivní média se snaží dělat vše pro to, aby vám pomohli k pocitu celkového vzteku (ano, děkujme médiím za to, jak skvěle přispívají k celkové náladě národa), bulváry budou volit titulky, které budou váš vztek ještě umocňovat a vaše myšlenky začnou žít po několik dnů pouze tím, jak hrozné zdražování je a jak je to k vzteku. Váš mozek tedy nyní dostává z vašich myšlenek informaci, že se chcete vztekat nad tím, jak hrozné je zdražení a bude dělat vše pro to, aby vám promítal tu část reality, která bude tyto skutečnosti podporovat. Váš mozek vám dává pouze to, co sami chcete.

Na druhou stranu řekněme, že budete, jako například já, zcela tuto aktuální hysterii národa ignorovat a budete se raději soustředit na příležitosti, kde vydělat další peníze (zvlášť když se zdražuje, tak budou potřeba). V mém případě jsou to teď převážně opční obchody, takže zatímco mozek mnohých podvědomě scanuje bulvární titulky o zdražování za účelem produkce více vzteku, můj mozek se snaží scanovat informace o tom, jak vydělat více na opčním obchodování. Můj mozek se mně snaží promítat ty informace, které mám ve svých myšlenkách a tak se přiznám, že pro tuto svou realitu jsem úplně zapomněl vnímat co kolik stojí když jdu nakupovat a vlastně ani nemám pocit, že by někde něco zdražovalo. Spíše mám pocit, že letos v tradingu vydělám zase o něco více peněz, neboť zkrátka a dobře to je realita, kterou si ve svém mozku snažím vytvářet a tím pádem i dávám instrukce svému mozku k tomu, jakou část komplexní reality se má snažit do mé mysli promítat. Žiji tedy zjevně v jiné realitě, než řada dalších.

Mozek je ve skutečnosti skvělý sluha, který může výborně pomáhat, pokud ho k tomu budeme instruovat. Tím se tedy dostáváme k pozitivnímu myšlení.

Ať už některé výroky různých nadšenců v tomto oboru mohu znít jakkoliv přehnané, já jsem toho skromného názoru, že pozitivní myšlení není nic víc a nic míň, než proces instruování mozku v tom, jakou část reality nám má promítat. Pak je už jen na nás, jak budeme využívat příležitostí, které touto projekcí dostaneme.

Můžeme být pozitivně naladěni a náš mozek nám může promítat neustále takovou část reality, ve které bude řada příležitostí k uskutečnění našich cílů a našich záměrů – pokud však nebudeme tyto příležitosti využívat a snažit se je proměňovat, stejně nám nebude celé pozitivní myšlení k ničemu. To také znamená, že spolu s pozitivním myšlením musíme konat činy, nebo-li pracovat, a že pouze sedět a pozitivně se vznášet v oblacích nám nic moc nepřinese. Skeptici mají tedy svým způsobem také pravdu, když tvrdí, že důležité není pozitivní myšlení, ale tvrdá práce.

Pozitivní myšlení je tedy velmi dobrý základ, ke kterému však musíme dále přidat odvahu k činu, schopnost rozhodnout se a také schopnost riskovat. Náš mozek nám díky pozitivnímu myšlení může servírovat více příležitostí, ale konkrétní činy stejně už nakonec záleží jen na nás samotných.

Pointou na závěr samozřejmě je, že pozitivně smýšlející člověk má v životě ve všem podstatně lepší předpoklady k lepšímu životu, než věční zabedněnci, negativisté a závistivci. Mnoho lidí odsuzující koncepty pozitivního myšlení by se například mělo zamyslet, zda-li nepatří k té druhé skupině a zda-li nejsou sami důvodem vlastních nezdarů, přespřílišní optimisti v oblasti pozitivního myšlení by měli naopak přemýšlet, zda-li už se příliš nevznášejí v oblastech a zda-li víc času nestráví sněním na úkor nezbytné práce a nezbytných činů.

Zdroj: http://www.financnik.cz/komodity/zkusenosti/psychologie-uspechu-pozitivni-mysleni.html

Pozitivní myšlení

Myšlení je funkce člověku vlastní. Ne nadarmo se říká, že myšlení bolí ? svým způsobem to je pravda. Neobyčejně totiž záleží na tom, jakým způsobem myslíme, a to není vždy pro nás optimální.

V myšlení se odráží stav našich emocí, které hrají mnohdy klíčovou roli, neboť jsou většinou negativistické a soustředí se na to, čeho se bojíme, na co máme zlost, čeho chceme dosáhnout a ne na to, čeho jsme již dosáhli.
I běžné události hodnotíme spíše z negativního, než pozitivního hlediska. Jsme-li např. před důležitým existenčním jednáním, neuvažujeme o tom, jak jsme dobře připraveni, jaké máme zkušenosti, přednosti, znalosti cizích jazyků atd. Spíše se obíráme úzkostnými myšlenkami, že neuspějeme, že nejsme zdravotně v optimálním stavu, že jsme trémisté, zkrátka, že jsme "k ničemu". Tyto úzkostné myšlenky, jsou-li déletrvající, jsou zdrojem chronického stresu. Pokud proti tomuto způsobu myšlení zavčas nezakročíme, přechází i na jiné situace a dále zhoršuje naše duševní zdraví. Nejsme pak schopni o ničem a nikom přemýšlet jinak, než v duchu "katastrofického scénáře". Dostáváme se tím do stavu, charakteristického pro stav stresové vyčerpanosti, končící až hlubokou depresí.

Takový způsob myšlení vytváří bludný kruh, kterým se stresový stav neustále zhoršuje. Hlavou se nám neustále "honí několik myšlenek", které nás neopouštějí ani v noci, kdy nemůžeme spát nebo dokonce "nás straší ve snu". Jsou to tzv. automatické myšlenky, na které trvale myslíme a které "bombardují" náš emoční stav a vytvářejí bludný kruh chronického stresu, bez ohledu na to, zda se nacházíme v reálné stresové situaci, či nikoliv.
Počet automatických myšlenek obvykle nebývá velký, pět, šest, jen vzácně je jich více než deset. Mezi nimi a emocemi je úzký vztah. Jestliže emoce nejsou příliš silné, je možné progresivní přeměnou automatické myšlenky modifikovat v rámci tzv. "pozitivního myšlení". Stejně tak každý jiný faktor bludného kruhu může ovlivňovat faktor další, např. chronický stres depresi, deprese původní myšlenku atd..

Neúčinnějším opatřením rozbití bludného kruhu je rekonstrukce myšlenek. Provedeme-li ji úspěšně, modifikujeme současně emoce, a tím odstraníme hlavní faktor chronického stresu. Prakticky tato rekonstrukce znamená, že nejprve podrobným denním rozborem vysledujeme automatické myšlenky, v tomto případě hlediska na určitý problém, abychom je pak modifikovali podle pro nás optimálních, konvenčních podmínek. Činíme to obvykle tak, že se zaměříme na reálnou myšlenku, které absolutně věříme. Nesmíme se ale pokoušet sami sebe přesvědčovat o pravdivosti nereálné myšlenky, říkat si např., že vše je v pořádku, když víme, že to v pořádku není. Účelem je opravit si svoje krajně pesimistické a stresující pohledy na svět tak, abychom se na ně dívali z pozitivního pohledu, který navíc prospívá našemu sebevědomí.

Jiným z osvědčených postupů je tzv. sokratovský dialog, kdy automatické myšlenky prohlížíme pod mikroskopem a tím zjišťujeme jejich platnost a možné alternativy. Jak název napovídá, byla tato metoda používána již Sokratem a osvědčuje se již více než dva a půl tisíce let. Další metodou sledování a modifikace automatických myšlenek je zachycení a oprava myšlenkových procesů. Vychází ze skutečnosti, že každá z našich myšlenek představuje náš způsob vnímání životních událostí. Náš mozek zpracovává informaci tak, že vnímá to, co očekáváme a nikoliv věci ve své reálné podstatě. Kromě očekávaného vnímáme i to, čeho se obáváme a konečně to, co nám dělá radost a co jsme se naučili vnímat. Teprve nakonec vnímáme neutrální věci - okolní svět. Stručně řečeno, hlavně vnímáme očekávané. Jen výjimečně pohlížíme na děje neosobně podle toho, jaké opravdu jsou, tedy pravdivě. K omylům v subjektivním hodnocení událostí vede hned několik faktorů:
Minimalizace a maximalizace - častý omyl v hodnocení sebe i ostatních. Stresovaný člověk má sklon minimalizovat svoje klady a úspěchy a naopak maximalizuje svoje neúspěchy a dílčí prohry.
Výběrová abstrakce - spočívá ve vyčlenění jedné, obvykle nepříznivé informace z celkového kontextu, což je podkladem k pesimistickému závěru, který ve svém důsledku prohlubuje stres.
Nepřiměřené zevšeobecňování - všeobecné závěry se vyvozují z jednoho negativního faktu.
Personalizace - vztahování určité negativní události na sebe, což se vyskytuje hlavně u stresovaných lidí, kteří mají, nebo cítí zodpovědnost za mnoho věcí.
Dichotomická myšlenka - spočívá na principu myšlení vše nebo nic a tedy vše musí být perfektní. Každý z nás musí najít svůj způsob nebo vhodnou kombinaci rozbití bludného kruhu automatických myšlenek. Vhodnost tohoto způsobu závisí jednak v poznání, jaké myšlenky nás nejvíce stresují, jednak v individuálním sklonu k omylům, kterých se dopouštíme při hodnocení reálných situací (maximalizace, personalizace atd.). Konkrétní příčiny omylů pak ovlivňují výběr způsobu vhodné modifikace myšlenek.

Účelem všech těchto praktik je reálné posilování pozitivních myšlenek. Jde o to, abychom viděli spíše to, co se podařilo, než to, v čem jsme neuspěli nebo co nás vede k obavám z možného neúspěchu. Pokud se zaměříme jen na postoj nikdy nebýt spokojený, dočkáme se celé řady trápení a obtíží, postihující nejen nás, ale i naše okolí. Hlavním důsledkem je prohloubení stresu, ztráta sebedůvěry a pocit trvalé nespokojenosti.

Musíme si ale být vědomi toho, že změna k pozitivnímu myšlení je těžkou duševní prací, procesem sebepřesvědčování a vůle. Současně jde ale o jedno z nejúčinnějších protistresových opatření. Jeho předpokladem je zbavit se jakéhokoliv negativismu v názorech, způsobech myšlení i společenských projevech. Je to ale i jedna z podmínek dosažení plné spokojenosti a štěstí v práci i osobním životě.

Zdroj: http://www.tiscali.cz/jobs/jobs_center_050107.811126.html

Čtyři pilíře propagandy

Následující rozhovor vysílal Český rozhlas 2 - Praha v pořadu Meteor v sobotu 19. února 2000. Týká se manipulace v médiích. Ivo Budil zpovídal Františka Koukolíka.

Koukolík: Propaganda je pokus nějaké autority, například státní, církevní či stranické, o něčem přesvědčit co největší lidské skupiny, jimž říká "cíl". Propaganda často nadsazuje, může, ale nemusí lhát. Nátlak propagandy bývá různě velký. Užívá postupy, které dokáží přimět lidské skupiny k povolnosti a souhlasu bez ohledu na vlastní zájem. Cílem propagandy je politická moc. Propaganda slouží mocenské elitě, stejně jako skupinám, které o moc usilují.

Budil: Takže první pilíř propagandy je...?

Koukolík: Jednoduchost. Propagované poselství musí být tak jednoduché, aby je co nejsnáze a nejrychleji pochopil co největší počet lidí. Nejnižší společný jmenovatel intelektuální úrovně oslovené skupiny je přesně to, co určuje míru náročnosti poselství. Znalost příčin, hloubky, šířky, těžiště nějakého problému, o kterém propaganda mluví, znalost možných řešení včetně jejich důsledků, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená. Dlouhodobá paměť většiny propagandisticky oslovovaných jedinců a skupin je špatná a snadno manipulovatelná, což dokazují desítky pokusů zkoumajících takzvaný syndrom falešné paměti, neboli vzpomínky na události, které se nestaly. Klasická poučka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu. Co největší zjednodušení propagované informace znamená v porovnání se složitými informacemi, méně namáhavé, rychlejší a tedy příjemnější, nebo méně nepříjemné zpracování.

Budil: První pilíř propagandy je tedy jednoduchost. Co druhý pilíř?

Koukolík: Propaganda musí oslovovat emoce. Čím jednodušší, prostší je sdělované poselství, čím méně obsahuje podrobností, které by mohly být důvodem k zamyšlení, tím víc musí oslovovat sympatie, antipatie, lásku, sexualitu, nenávist, závist, strach a úzkost... Citově prostoupené informace, stejně jako informace, které si je možné snadno, pokud možno barvitě představit, se snáze pamatují a vybavují než informace citově neutrální...

Budil: Takže - poselství oslovující emoce.. Ale mluvil jste o čtyřech pilířích.

Koukolík: ... jsou čtyři, jako nohy od postele, na kterou vás propaganda uloží za účelem ztráty vlastního myšlení. Třetí pilíř je oslovení představivosti. Není nad pohyblivé barevné obrazy kombinované s patřičnými zvuky. Například obrazově zcela neutrální jednání vojenských činitelů státu, jenž má v ovlivňované populaci probouzet pocity nepřátelství a strachu, doprovodí ostrá, výhružná hudba rytmem imitující pochod dobyvatelské armády.

Budil: A ta noha neboli pilíř poslední?

Koukolík: Opakování, prosím. Opakování matka moudrosti, říkává se studentům, opakování téhož je posledním, nezastupitelným pilířem propagandy. Chcete-li aby oslovená populace žádoucím způsobem myslela a cítila, je nutné vychovávat ji podobně, jako to dělal Pavlov se svými psíky. Dobrý propagandista pak zazvoní a většina oslovených lidí začne jak myslet, tak cítit v žádoucím směru. Kontrolujete-li klíčové hromadné sdělovací prostředky, není to příliš těžké, zejména říkáte-li cíli propagandy, například takzvané veřejnosti to, co chce slyšet...

Budil: Jak je propaganda úspěšná?

Koukolík: Dobře udělaná propaganda, ovlivňující populaci dostatečně dlouhou dobu, propaganda s monopolem sdělovacích prostředků a říkající lidem, co chtějí slyšet, bývá úspěšná málem zázračně. Stává se, že se lidé ovlivnění kvalitní propagandou dostanou do přímého střetu s realitou, který je bolestně přesvědčuje, že se věci mají zcela jinak...

Budil: Takže potom změní názor?

Koukolík: Nikoli, nadále věří propagandě. Propagandistovo poselství považují za vlastní myšlení a cítění. Někdy skutečnost popřou, jindy ubližují poslům, kteří o ní podávají zprávu, často se chovají oběma těmito způsoby zároveň.

Rady starého skeptika budoucím manželům a otcům

Milý čtenáři,

nabízíme Ti poučení,sepsané na základě našich praktických zkušeností. Zaměřovali jsme se na to, s čím vším se může mladý muž - z hlediska povahy řekněme průměrných nebo nadprůměrných kvalit - potkat ve vztahu s partnerkou či manželkou. Byly to většinou případy, kdy tyto ženy nedovedly své impulzy z hlubších a méně vědomých složek své psychické výbavy zvládnout, sublimovat, případně řešit na vyšší úrovni citové a osobnostní zralosti. Jinými slovy, můžeš se setkat i s jinými, opakujícími se situacemi, avšak zdá se, že námi popsané jsou z těch nejčastějších. Posoudíš sám.

Naše poučení vychází z více jak 35tileté soudně-znalecké praxe u Městského soudu a po více jak deseti letech práce v Poradně pro otce.

Jsi-li v současné době zamilovaný, pak se Ti náš pohled bude zdát cizí. My jsme čerpali od klientů či účastníků řízení, z nichž zamilovanost již vyprchala, kterým dlouhodobý vztah či manželství nevyšlo. Hluboký, trvalý partnerský vztah je jednou z největších životních hodnot a čtení našich rad by Ti k ní mělo dopomoci.

NÁMLUVY

1. Pamatuj, že muži navazují nové známosti s mnohem příznivějším očekáváním než jsou jejich dosavadní zkušenosti s ženami z předchozích vztahů. Tento značný rozdíl je dán předobrazem žen, který našemu muži vtiskla jeho matka. Ta ho měla jako své dítě hodně ráda a dlouze o něj pečovala. Realita toho, co nabízí partnerský trh je však blíž těm partnerským předchozím zkušenostem než zidealizovanému obrazu matky, který muži stále a marně hledají.

2. Zmínili jsme se o partnerském trhu: kvalita nabídek se bohužel zhoršuje, je to m.j. i působením ideologie radikálního feminizmu (přibližně od sedmdesátých let minulého století) – ta podněcuje nenávist žen vůči mužům na široké frontě (televizní seriály, filmy, ženské ale i jiné časopisy aj.). Současně nedovolí prezentaci pozitivních vzorů pro mladé muže1/. Postižena jsou obě pohlaví a každá další generace o něco více.

3. Počítej s tím, že ženy dovedou posilovat mužské iluze a nemusí při tom ani příliš přemýšlet, jde jim to spontánně, automaticky. Při námluvách se vcítí do role okouzlující bytosti a dovedou zahrát to, po čem muž touží. Vzpomínám na svého přítele, který byl velmi potěšen zájmem své nastávající o výstavy výtvarného umění. Po pár letech po svatbě zjistil, že jeho žena nejen se o něj i o ně nezajímá, ale že v době, kdy v souladu s ním si obrazy se zaujetím prohlížela, na ně vůbec neviděla pro velkou krátkozrakost.Tu tehdy nekompenzovala ani brýlemi, s kterými se sobě nelíbila, ani kontaktními čočkami, které zase její oči nesnášely.

4. Počítej s tím, že žena, nechť jsou projevy její zamilovanosti jakkoli přesvědčivé, má stále zapnutý hledáček, pátrající po tvých hmotných rezervách a mapující tvé schopnosti a možnosti dobře zaopatřovat2/. U lidí je tomu stejně jako u všech jiných živočišných druhů ve volné přírodě: samičky prověřují a zhodnocují u samečků důležité charakteristiky či kvality a podle toho je volí.
V rámci tohoto programu si Tvá partnerka - převážně nevědomě - vytvoří posuzovací škálu Tvých zaopatřovacích možností, složenou z celého trsu dalších informací. Uloží si ji do paměťové banky, kde již má zpracován žebříček možností u jiných mužů. Přesuny, přeskupování a srovnávání jsou průběžné a automatické. Tvým stálým minusem v srdci Tvé partnerky bude Tvá neúčast na nejvyšších příčkách tohoto žebříčku. Pokud se to někdy projeví (při větším konfliktu či rozchodu), pak budeš překvapen, jak silně a hluboce jí to vadilo (hovorově „jak jí to žralo“).

5. Pamatuj, že jako hledač ženského obdivu, něžné náruče apod. nemáš ve své psychické výbavě tzv. moduly x/, kterými bys mohl zhodnotit kvalitu osobnosti té pro tebe atraktivní ženy. Na současném partnerském trhu se ženy staly mistryněmi v prodeji svých předností (i v případě, že jde o velmi skrovnou nabídku nebo to dokonce jsou pseudopřednosti, a kouzelnicemi - iluzionistkami v zakrytí svých defektů). Velká většina mužů je nezpůsobilá k tomu, aby detekovala a odkryla hlubší povahové defekty, poruchy osobnosti či dokonce psychické onemocnění žen ještě před sňatkem. Může to být např.: extrémní závislost na rodičích a z ní vyplývající převaha pouze infantilních (dětských) postojů, jinými slovy citová nezralost; extrémní vypočítavost, egoismus; extrémní pocity ublíženosti, ukřivděnosti a tím i nepřátelství vůči mužům vůbec; asociální osobnost bez základní struktury morálních hodnot.

x/ Modul = vrozená struktura psychiky, specielní jednoúčelový program, řešící konkrétní adaptivní problém. Jde o výsledek přírodního výběru a u jedince se vyvíjí stejně jako kterýkoli biologický orgán (Buss, str. 389-390)

Některé jiné defekty (např. hysterii) výstižně popsal M. Plzák3/. Ostatní jsou popsány v učebnicích psychiatrie. Tím netvrdíme, že u žen nenaleznete i pozitivní povahové rysy, ale před těmi není třeba varovat. Nevěříš našemu tvrzení? Vzpomeňte jak jen dlouho trvalo policejním vyšetřovatelům, než si uvědomili, jakým typem ženy je Helena Čermáková z Kladna a co vlastně udělala s Terezkou.


6. Počítej s tím, že ženu, která si Tě vybrala, nikdy nepředěláš k ideálnímu obrazu, po němž tolik toužíš. Naopak to jde lépe: muži jsou tvárnější a mnohá žena si svého muže předělá podle svých potřeb, nezřídka do podoby podpantoflové. Představa „předělání“ ženy je jedním z nejčastějších mužských omylů. Podobný omyl některých mužů je, že po svatbě bude prohloubena výměna názorů, dialog v otázkách obecně lidských, duchovních, filozofujících, tzn. vyšších. Většinou budeš zklamán, obohacující dialog se konat nebude. Setkali jsme se s výjimkami, byly vskutku na úrovni, ale dialog netrval dlouho a komunikace uvázla.

7. Ještě jiný takový častý mužský omyl je přesvědčení, že se muž dočká zvláštního vděku, vytáhne-li ženu z nějaké šlamastiky, mizérie, bídy. Zdá se, že muži v roli a s postoji rytířů s nevděkem zachráněných žen vůbec nepočítají.
Ženy jsou naopak vůči svým protějškům realističtější a o mužské vděčnosti vědí své, popsatelné asi takto: „Zachránění jsou nejdříve vděční, nejspíše krátkodobě, avšak za nějakou dobou začne zachráněný pociťovat vděk jako břemeno a ve vztahu se objeví prvky kritičnosti a nepřátelství. Jen výjimečně ušlechtilí lidé si dovedou pocity vděčnosti uchovat.“
Zpět k mužům. Sledujeme-li jejich uvažování a očekávání při záchraně nějaké ženy z nedobrého stavu či situace, ať jsou již jakékoli (psychické potíže, závislost na látkách, defektní morálka, sebedestruktivní tendence, hysterické reakce, kriminální jednání a i řada dalších) pak dospějeme k pikantnímu zjištění. Jakoby naši zachránci byli vyladěni zjistit, že původce toho nedobrého je nějaký jiný zlý nebo alespoň nedostatečný muž. Jakoby hledali příležitost předvést se a ukázat na takovém pozadí, na němž by vynikli a potvrdili, že ve srovnání s jinými jsou ti zřetelně lepší, nejlépe nejlepší!

8. Pokud máš nějaký majetek stranou, tj. že o něm Tvá partnerka neví, nikdy jí o něm neříkej. Pokud jí o něm řekneš – a muži tak činí automaticky, jako by to byla jejich povinnost či nádherné peří – pak Tě čeká několik nepříjemností. Uvedeme jen tři:

Pokud majetek nepoužiješ podle jejího přání a pro ni, dozvíš se, že jsi hrozný egoista, lakomec, sobec.

Pokud o majetku vědí další osoby (dokonce třetí a další), pak již nikdy není plně Tvůj. Budeš-li jej chtít užít podle svého nejlepšího úsudku, budeš narážet na kritiku, odpor, budeš mít konflikty.

Při rozchodu/rozvodu si na tento majetek bude partnerka činit nárok a najde si cesty, jak se k němu dostat. Čím jsi bohatší, tím větší budeš platit „odškodné“. Přečti si o rozvodech hereckých, zpěváckých a sportovních hvězd v bulvárním tisku. Tak např. Donald Trump musel zaplatit Ivaně Trumpové, původně lyžařské instruktorce z Moravy, „odškodné“ za manželství sumu 25 miliónů dolarů, a navíc ještě další mnohamilionové poplatky (MF Dnes, 5. 10. 2002).

9. Chceš-li se oženit, kup si byt či dům jenom na své jméno a to ještě před sňatkem. Dohlédni s dobře vybraným právníkem na řádnou dokumentaci a ulož na zcela bezpečném místě. Jinak o něj můžeš velmi snadno přijít. Ale i tak Tě čekají velká rizika.

10. Chceš-li se oženit, pak pozorně prozkoumej vztah a postoj tchýně k tchánovi. Ale i v případě že vztah je dobrý, že tchán je respektován, nemáš vyhráno, že s Tebou bude zacházeno podobně (viz předchozí text).

MANŽELSTVÍ

11. Počítej s tím, že s prvními myšlenkami o eventuálním sňatku začne u Tvé nastávající zvláštní proces podrobně mapující Tvé příbuzenstvo, přátelé a jiné lidi pro Tebe důležité. Hlavně se ženami si bude vyměňovat proudy informací o všem možném. Proces samozřejmě pokračuje i po svatbě. Řekneš si O.K., tak to má být. Avšak je možné, že Ti uniká jedna důležitá funkce tohoto mapování a kontaktování a ani Tvá manželka je plně nereflektuje: činí tak, jak jí velí tzv. moduly v hlubších vrstvách psychiky.

Moduly „vědí“, že Tvoji manželku budou řídit k tlaku na Tebe a jako dobří stratégové také „vědí“, že k úspěchu je třeba mít i spojence. To se Ti potvrdí, až dojde k prvnímu nedorozumění či konfliktu – zjistíš, že manželka již má informované spojence, kteří ji věří a podporují. Chceš také spojence, ale s překvapením shledáš, že už jsou „zadaní“, někteří dokonce podjati v Tvůj neprospěch. Pokud Ti na tomto místě máme potvrdit Tvé neblahé tušení o charakteru onoho zmíněného tlaku, rádi tak učiníme: více (ji) poslouchat a více vydělávat. Chceš-li se oženit, pak pozorně prozkoumej vztah a postoj tchýně k tchánovi. Ale i v případě že vztah je dobrý, že tchán je respektován, nemáš vyhráno, že s Tebou bude zacházeno podobně (viz předchozí text).

12. Počítej s tím, že pokud budeš mít s ženou dítě, pak máš jen malou šanci stát se architektem duše tohoto dítěte. Jinými slovy: dítě a jeho psychiku považuje matka za svůj majetek. Do ní vloží přece své názory, postoje, hodnoty, životní styl, tradici své původní rodiny apod. a samozřejmě i svoji verzi toho, kdo je jaký v rodině a okolí. Pokud se ti to nebude líbit, pak matka dobře zná prostředky, jak dítě plně zpracovat k obrazu svému. U žen budou mít Tvé hodnoty jen nevýznamné postavení, budou-li mít vůbec nějaké. Když však budeš hodný, nějaký drobek ti zůstane4/.

13. Počítej s tím, že i Tvá tchýně si bude dělat nároky na Tvé, resp. vaše děti. Bude je považovat za své (za svou krev, byť Tebou poněkud rozředěnou), což nakonec není tak zlé jako to, že bude chtít o mnohém rozhodovat. Náš matrimoniolog M. Plzák uvádí tuto statistiku z manželských poraden: neshoda manželky s matkou manžela = 88%, neshoda manžela s matkou manželky = 22%, neshoda manžela s otcem manželky = 8%, neshoda manželky s otcem manžela = 2% případů5/.

Zasahování tchýně do života mladých se stalo příslovečným a dokonce dalo vznik hovorovému názvu Tchýnin jazyk pro pokojovou rostlinu s dlouhými tvrdými listy (Sansevieria Laurentii).

14. Počítej s tím, že Tvé zásluhy o děti (jejich zaopatření, výlohy, vzdělání a celkový rozvoj, uvedení do světa dospělých apod.) budou okolím spíše podhodnocovány, zatímco zásluhy matky budou nadhodnocovány a to i samotnými dětmi, jak v dětství, tak i v dospělosti. Matčin úsměv, láska, pohlazení, "srdíčko tlukoucí jen pro děti" – a to i tehdy, když toho až tak moc nebylo – hladce převáží všechny tvé konkrétní zásluhy. Řekli jsme podhodnocovány. Ve skutečnosti najdeme mnoho ponížených ba zhanobených otců, kteří nic špatného neudělali, naopak se dosti snažili, aby se dětem dobře dařilo.

15. Počítej s tím, že většina žen je mistryněmi ve vyvolávání pocitů viny. Zpočátku vztahu (v mládí) to vypadá, že výčitky přicházejí v důsledku Tvých konkrétních chyb, kterých může být celá řada. Život jde dál, Ty se v mnohém poučíš, víš, na co si dát pozor. I jinak se snažíš žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chyb se již dopustíš jen zřídka, avšak proud výčitek nepřestává. Uvědomuješ si, že Tě to zasahuje, vyvolává pocity viny. Chceš argumentovat, ale zjistíš, že na protistranu nestačíš. Ta má svou ženskou logiku – a i poslední slovo. Původní kvalitní komunikace zkysla, zoctovatěla.

Podstata této běžné situace (běžnému pozorovateli však skryté) je: ženy intuitivně vědí o mužském zranitelném místě, výčitkami vyvolávají pocity viny, čímž muži ztrácejí – více nebo méně – svou pozici. A o to přeci jde. Vzpomeň na hubující stařenu v Puškinově pohádce O rybáři a rybce. Hubováním a ukřivděností to dotáhla až na carevnu. Pravda, pak to poněkud přepískla. A ta dovednost výčitek a argumentování? To jsou prostředky osvědčené, prověřené a k dovednosti dovedené tisíci generací ženských předků.

16. Počítej také s tím. že se můžeš dostat do tzv. vyčítacích pastí. Ať již jsi takový nebo opačný, výčitky tě neminou. Americký psycholog H. Goldberg jich popsal celkem devatenáct6/. Uvedeme ti jich pět.

Spontaneita
- Projevuješ-li své city otevřeně, tj. někdy si popláčeš, jindy zakřičíš, pak ti manželka bude vyčítat, že jsi labilní, neurotický, dětinský…
- Máš-li city pod kontrolou, pak ti manželka bude vyčítat, že jsi studený čumák, odtažitý, neschopný hlubšího citu a vztahu.

Zaopatřování
- Chceš-li dobře rodinu zaopatřit, pak musíš i dosti pracovat, budeš chodit domů pozdě a večer budeš unavený. Manželka ti bude vyčítat, že je ti práce milejší a že se o rodinu příliš nezajímáš…
- Chceš-li se rodině více věnovat a odmítáš služební postup s ještě náročnější prací, pak ti manželka bude vyčítat, že málo vyděláváš a že ostatní jsou úspěšnější…

Autorita
- Budeš-li demokratický, vyslechneš každého a zohledníš-li potřeby každého zúčastněného, pak Ti manželka bude vyčítat, že jsi slabý, pomalý, nerozhodný.
- Převezmeš-li roli vedoucího a jednáš-li rozhodně, pak Ti manželka bude vyčítat, že jsi autoritářský, utlačovatelský, despota…

Zdraví
- Budeš-li hodně pracovat a málo se ohlížet na své zdravotní potíže, pak Ti manželka bude vyčítat, že jsi nezodpovědný k sobě a i k druhým, na Tobě závislým…
- Budeš-li s potížemi chodit na lékařská vyšetření, pak Ti manželka bude vyčítat, že jsi hypochondr, který myslí jen na svá pomyslná bebíčka.

Vnitřní růst
- V průběhu let budeš cítit, jak vnitřně rosteš, zraješ, přijdou impulzy něco změnit, zlepšit, např. životní styl, přátele ale i kariéru. Manželka Ti bude vyčítat, že jsi nezodpovědný, že ohrožuješ lidi na Tobě závislé…
- Potlačíš-li v sobě impulzy ke změně, manželka ti bude vyčítat, že jsi ustrnul, že jsi rigidní, nudný…

17. Počítej s tím, že Tvá manželka bezpečně ví, byť jen intuitivně, že při hádce, sporu, případně při soudním řízení s Tebou, bude okolí – ať již jednotlivci nebo úřední místa (sociální pracovnice, soudy) – podporovat spíše ji. Budou jí také skoro vše, co o Tobě řekne špatného, bezvýhradně věřit. Tobě nebude věřit nikdo, snad pouze Tvá matka, ale i ta bude Tvá tvrzení stále prověřovat.

18. A znovu o financích. Zmenší-li se Tvůj příjem, pak chyba – podle manželčiných pocitů a následného zkalení vztahu – bude vždy u Tebe: u Tvých schopností, povahových rysů, nepředvídavosti, nejspíše hlouposti. Vinen jsi zkrátka Ty – možnost něčeho vnějšího jako např. ekonomická krize, špatné vedení podniků apod. manželka jaksi příliš nepřipouští. Manželští poradci a rozvodoví soudci působící v letech 1969-1976 (po Husákových politických čistkách a propouštění) o tom vědí své. Nahlédni do statistiky rozvodovosti v těchto letech. Pokud řízením osudu ztratíš svoji zaopatřovací způsobilost vůbec (byť i dočasně), pak Tvá hodnota hodně klesne, někdy se přehoupne přes nulu do záporu.

19. Počítej s tím, že dříve nebo později po sňatku zjistíš, že manželka má ve své duši jakási sklepení, z jejichž hlubin proudí na povrch proud negativních emocí provázených i nepřátelským jednáním. Uvedeme zde obojí ve vzestupném pořadí.

Pocity/emoce: pocity nadřazenosti, zklamání, ukřivdění, hněv, potřeba pomsty, vztek, nenávist, nenávist za hrob.

Jednání: vysmívání, ponižování, přehlížení, vyčítání/obviňování, v dalších fázích - a to už přecházíme do patologie - jsou možné i stížnosti zaměstnavateli, křivá obvinění z fyzického či sexuálního násilí..

Je-li manželka dobře vychovaná, tedy z dobré rodiny a citově celkově zralá, pak tyto emoce většinou udrží pod kontrolou, i když se občas něco provalí (nejčastěji pocity ukřivdění a výčitky). Je-li však celkově citově nezralá, pak se její emoce a následná jednání přesouvají do pásma největší intenzity a následuje situace rozvodu. Obojí k vidění u rozvodových soudů ale i jinde. Podle evoluční psychologie měly oba soubory (emocí a průvodního jednání) důležitou funkci v dávné historii člověka: bylo to nejspíše tak, že hubováním si žena vymohla větší snahu od svého muže a později i pomoc od jiných mužů i žen, což nejspíše přispělo k jejímu většímu reprodukčnímu úspěchu7/.

Jinak je tentýž soubor ženských citů/emocí pravidelně k vidění v mnohých amerických filmech. Ženám v nich ani moc jiného nezbývá. Muži jsou totiž v těchto filmech pravidelně vykreslováni jako nezralí, nekompetentní, podvodní, agresivní/tyranizující, sexuálně úchylní, psychotičtí. Žádný pozitivní hrdina. Bohužel tyto filmy dávají návod a pobízejí k nepřátelskému jednání vůči mužům v reálném životě, kteří nic takového nezasluhují. To je ale nejspíše záměr autorek scénáře těchto filmů1/.

ROZVOD

20. Počítej s tím, že i Ty se můžeš dostat do rozvodové situace a vůbec nebudeš vědět jak. Patrně jen málokterý z novomanželů (v roce 2000 to bylo celkem 55 321 párů) počítá s rozvodem (v uvedeném roce bylo rozvedeno celkem 29 704 párů, většinou se jednalo o sňatky uzavřené v předchozích letech). Navrhovateli rozvodů byli manželé v 31,5 % případů, manželky v 68,5 % případů.

Nechť jsou však Tvoje kvality jako manžela průměrné nebo dokonce vysoce nadprůměrné, ze strany manželky Tě v rozvodové a porozvodové situaci čeká čtveřice vzájemně propojených postojů a požadavků. Ty se opakují pravidelně, bez ohledu na různost vzdělání, povah, socioekonomického postavení apod. Jde o tuto čtveřici:

- manželka chce mít děti na své straně a samozřejmě také soudně svěřeny do výchovy

- manželka bude chtít, abys zmizel ze scény, odstěhoval se někam daleko

- manželka bude chtít mít co největší podíl z původně společného a pokud možno i z Tvého majetku

- manželka Tě nevybíravým způsobem pomluví u přátel, v okolí, v zaměstnání apod.

21. Nakonec ti přiblížíme jeden příběh ze života – mladý muž se také ocitl v pasti, byť jiného druhu než jsou výše zmiňované. Mladý muž se jmenoval Matěj a hledal partnerku pro život. Našel ji – jmenovala se Regina, byla příjemná, laskavá k lidem (pozorně je vyslechne, poradí, pomůže), měla ráda děti, domácí mazlíčky. Byla také vzdělaná a dobře orientovaná v tom, co se děje, měla kontakty. Lidé ji měli rádi a současně si jí vážili. V něčem připomínala Babičku Boženy Němcové. Matěj a Regina uzavřeli sňatek, měli děti, Matěj se cítil celkem spokojený, i když pravidelně zastiňovaný manželčinými významnými aktivitami. Občasný spor či hádku vyřešili konstruktivně, „na úrovni“.

Pak to jednoho dne či spíše noci přišlo, po intimním styku, který se Matějovi nějak nezdařil. Jakoby se v ten moment provalilo vše, co se v Regině dosud negativního nastřádalo: preference bratra ze strany jejích rodičů, konflikty s tímto bratrem, to, že si na ni zasedl učitel matematiky, zrada se strany první velké lásky a vskutku nemožný šéf. Tyto a ještě i jiné nepříjemné zážitky se slily do jediné matrice, od níž se pak začalo odvíjet i hodnocení Matěje, zřetelně horší, než by Matěj zasluhoval. Regina nyní „věděla“, kdo vlastně je a jaký je. Podle nového Reginina hodnocení začala být ona zřetelně lepší, důležitější, Matěj zřetelně horší. Matěj si začal dávat více pozor a snažil se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, dokonce si nechal poradit od odborníků – avšak jednání Reginy jen přituhlo. Pokusil se pak s Reginou vážně hovořit a argumentovat, byl však jejími argumenty „převálcován“. Ani dříve netušil, kolik jeho hříchů, i malých, měla Regina zaregistrováno a jak je uměla využít.

Ve společnosti si Regina občas lehce povzdechla. Společnost však věděla, že s manželem je něco psychicky v nepořádku – takovou báječnou manželku má a on to nevidí, neváží si jí. Jednou se Matěj pokusil něco vysvětlit několika společným známým, ale setkal se jen s nevěřícími pohledy a jejich vztah k němu zřetelně ochladl.

Došlo pak k tomu, že Matěj měl pak téměř denně na talíři – přímo nebo nepřímo, od Reginy nebo od dalších lidí – hodnocení, kdo z obou manželů je vlastně důležitější, lepší povahově a také schopnostmi. Bylo to pro Matěje dosti stresující, normální citlivý člověk se tím zalergizuje. Nakonec se Matěj a Regina rozešli. Průvodní záležitosti byly nepříjemné (stres u dětí, dělení majetku, stěhování, papírování). Matěj na tom byl hůř – všichni byli přesvědčeni, že si to zavinil sám a navíc ještě neměl bydlení, později jen náhradní. Povšimni si, že na popsané potíže upozorňovaly naše rady číslo 15, 16, 17 a 19 (a nepřímo i jiné).

Chování Reginy popsané výše bylo projevem postojového stereotypu, který u žen pravidelně nacházíme – málokdo jej však chce vidět. Jakoby sexuální sblížení radikálně oddělilo partnera či manžela od dalších okolních lidí. K těm bude žena trvaleji více nebo méně vlídná, radící, pomáhající, přející apod., asi tak, jak by to ideálně mělo být - vzpomeňte na zmiňovanou Babičku. (Božena Němcová dobře věděla, že do tohoto románu nemůže začlenit manžela).

Vztah k manželovi se odvíjí jinak: postupně dochází k projevům nespokojenosti, k jeho kritice, k tlakům. Vnější pozorovatelé vidí celkem hodnou, laskavou ženu a její stesky považují za oprávněné: manžel musí mít nějaký defekt, chudák manželka.

Popsaný stereotyp měl v historii člověka důležitou funkci: zvyšoval šanci na přežití: manžela tlačil k větší výkonnosti a v okolí vyvolával soucítění, které občas tak či onak pomohlo. Bližší o tom v kapitole Historie jedné manželské potíže (Bakalář, 2002).

22. Svá doporučení jsme matkou začali a matkou ji i končíme. Ostatně muž se ze stálé přítomnosti žen nemůže dobře vymanit. Při jeho narození je žena vždy, při jeho umírání pravidelně – buď je to nastávající vdova, jiné dědičky a zájemkyně o pozůstalost (sekretářky, hospodyně, ošetřovatelky), zdravotní sestra, eventuelně jeptiška.

Na závěr: neposuzuj kvality žen podle vztahu své matky k Tobě. Její vztah k Tobě jako k vlastnímu dítěti byl něčím zcela jiným než je vztah Tvé partnerky k Tobě. Slova král a králík se sobě také dosti podobají, obsahově je tu značný rozdíl.

Jak se Ti jeví naše rady? Scestné, absurdní, vykonstruované, krajně nespravedlivé? Ke každé napiš svoji charakteristiku, opatři datem a uschovej. Po několika letech můžeš být velmi překvapen.

P.S.

Pokud bys tyto rady dal přečíst své milé, své nastávající, bude překvapená a patrně i poněkud podrážděná. Řekne Ti, že do takových situací se některý mladý muž sice může dostat, ale že to není Tvůj případ. Ona nic z popsaného ženského chování v sobě necítí, a to i když se snaží jít do hloubky, do tzv. temnějších zákoutí své duše. Bude mluvit pravdu, nic takového tam nezaregistruje. Mnohé ženské chování, popsané v našich radách je totiž jakoby fixně obsaženo ve zvláštních modulech, („podprogramech pro partnery“), uložených v hlubších, nevědomých emočních strukturách lidské psychiky. Obsah těchto modulů je vědomému pátrání nepřístupný – v období námluv jsou neaktivované, jejich čas teprve přijde s dalším vývojem (podobně, zatím nevíme, jak bychom se chovali při velké katastrofě, i když „už to v sobě máme“). V oblasti partnerských vztahů mají muži jiné podprogramy, o nichž nebyla řeč, o nic lepší, ale ani o nic horší. Zdá se, že i v oblasti sobeckých motivů si příroda ohlídala poměr 50:50, podobně jako u počtu genů, chromozómů, u pohlaví rozených dětí apod.

Jak budou tyto rady číst ti, jimž jsou určeny? Podle našich zkušeností je vnímají jako nezvyklá, skoro zakázaná území, jakoby něco svatokrádežného proti mateřské lásce, které za tolik vděčí. „Nejlépe čtení rychle skončit a pozapomenout.“ Někteří čtenáři se místy pobaví tím, co se může stát druhým – připomíná to psychické obranné mechanizmy (zejména potlačení) při tažení do války: to zranění či smrt se stane druhým, ne mně.

Naše zkušenost je, že u většiny mladých mužů bude porozumění touto textu jaksi oslabeno, do paměti se příliš nevštípí. Takže i náš závěr je - a jak jinak - skeptický.

Literatura

1/ Problém systematického a jednostranného ovlivňování masové kultury (filmy, TV pořady apod.) je blíže analyzován v knize Spreading Misandry: The Teaching of Contempt for Men in Popular Culture autorů P. Nathansona a K.K. Youngové, 2001.

2/ Buss, D.: Evolutionary Psychology. The New Science of the Mind. Needham Heights, MA, Allyn & Bacon 1999 str. 106-110.

3/ Plzák, Miroslav: Klíč k výběru partnera pro manželství. Praha, Motto 1998, str. 120-133.

4/ Bakalář, Eduard: Průvodce otcovstvím. Kapitola 6. Praha, Vyšehrad 2002.

5/ Plzák Miroslav: Klíč k výběru partnera pro manželství. Praha, Motto 1998, str. 55.

6/ Goldberg, Herb: The Hazards of Being Male. Surviving the Myth of Masculine Privilege. New York, Signet, Penguin Books 1977, str.

7/ Bakalář, Eduard: Průvodce otcovstvím. Kapitola 4, Přílohy. Praha, Vyšehrad 2002.

DODATKY

A. Dvě metamorfózy

Pokusíme se zachytit a blíže popsat dvě proměny, jimiž mnohý muž za svého života prochází nebo může procházet. Řekli jsme mnohý muž a máme tím na mysli muže tzv. západní civilizace, bez psychiatrické zátěže, heterosexuálně orientovaného, který žije nebo žil v manželství. Pro naše úvahy nejsou vhodné excentrické či jinak výjimečné osobnosti.x) V úvaze se povšimneme dvou proměn našeho muže, které jej s vysokou pravděpodobností potkají, ať již chce nebo nechce, ať je reflektuje nebo ne. První proměna se týká změny mužova citového referenčního rámce, k níž dojde s jeho dospělostí a pozdějším sňatkem. Druhá proměna se týká jeho statusu v rozhodovacích pravomocech na začátku manželství a na jeho konci.

Proměna prvá

Změna citového referenčního rámce (hovorově „Z náručí matky do náruče manželky)

Pro matku je její dítě, v našem případě chlapec, jednou z nejcennějších hodnot jejího života, někdy i vším. Do chlapcova života promítá život svůj, sleduje jeho růst, citová hnutí, úspěchy i neúspěchy, přeje mu co nejlepší budoucnost (vidí v něm pokračování svého života…) a je za něj ochotna i obětovat život svůj.

Referenční citový rámec zní: chlapec je největší hodnota mého života

Manželka, i když se zjevem matce dosti podobá (ženská postava, cca o oktávu zvýšená frekvence hlasu, schopnost vcítění apod.) má pro svého manžela připravené jiné funkce. Řečeno velmi stručně a syrově, manžel je nazírán jako propagátor jejích genů, ochránce a průběžně kritizovaný zaopatřovatel. Používané nátlakové metody jsou popsány výše (Rady starého skeptika…)

x) Samozřejmě, běh lidského (mužského) života je rozmanitý, na mnohé muže naše poznatky nemusí platit či dokonce platí převráceně. To však nijak neubírá platnosti našeho postřehu o tom, co se může stát resp. stane nezanedbatelné části naší mužské populace, nebo vlastně co je na ně osudem, životem, přírodou, biologií, společností atp. připravováno.


Referenční citový rámec zní: manžel může být - při splnění určitých podmínek - určitou hodnotou pro můj život.

Problém pro mladé muže je ten, že jde ve vztahu k matce a partnerce o velkou, podstatnou změnu pojetí a že si tento rozdíl buď neuvědomují vůbec, nebo jen okrajově, nebo značně opožděně.

Proměna druhá:

Změna v rozhodovacích pravomocech (hovorově: Kdo má poslední slovo)

Na začátku manželství, např. v den svatby to může být novomanžel, který uvádí manželku do nového bytu/domu, který on sám, případně za pomoci svých rodičů, sám pořídil. Předá jí klíče. Samozřejmě, že ještě určí, kde se udělá přístavek a kde bude garáž.

Přijde děcko, vše podstatné o něm rozhoduje manželka. Chce však stále více rozhodovat i o jiných věcech, zejména těch, které se týkají financí. Používá k tomu několik taktik, z nichž dvě jsme popsali výše (č. 11. „mapování spojenců“ a č. 16. „vyčítací pasti“).

Tlak na posun v rozhodovacích pravomocech je vytrvalý a systematický a začne zahrnovat i děti jako pěšáky na mocenské šachovnici: ty začnou přebírat (spíše rádoby) matčin obraz o tatínkovi než tatínkův obraz o mamince. Mnoho manželů se nedovede vzepřít neboť ani pořádně nevědí, o co jde – někteří jsou v linii tohoto tlaku stále hubováni a proto rezignují. Například odevzdávají celou svou výplatu a vezmou si jen přidělené kapesné. Jiní zůstávají dlouhou v zaměstnání, vysedávají s podobně postiženými v hospodách, věnují se jiným koníčkům, např. rybaření. Sféry svých původních kompetencí si neuhlídají a jejich rozhodovací pravomoci se pravidelně zmenšují. Takový manžel již nemá hlavní slovo v tom, kdo bude pozván, co budou dělat děti, do čeho se investuje a do čeho ne, na čí jméno se peníze uloží apod. Nepostradatelným se tu stal někdo jiným, on to není.

Zmínil jsem se o koníčcích, mám také jednoho, jsem sběratelem mechanických hlavolamů. Při různých našich sběratelských setkáních si některé z nich vyměňujeme, leccos je i ke koupi. Opakovaně mně různí kolegové žádali, abych se u nich doma raději nezmiňoval o ceně některého z dražších hlavolamů, že by bylo doma zbytečné napětí.

S jídlem roste chuť. Protože zákonný manžel má stále nějaká rozhodovací práva (o majetku, o dětech), dochází k jeho vypuzování, případně vytlačení. Je to pravidelně on, kdo opouští byt nebo dům, a zanechává tam většinu svého majetku. Je mu povoleno, co si může odnést a co ne. Příslovečný se stal kufřík s holením, pyžamem a zubním kartáčkem před dveřmi. V některých případech už čeká nový partner, který se brzy nastěhuje. Je okouzlen přívětivým chováním a jeho schopnost nezávislého, kritického úsudku je zamlžena vyplavenými hormony. Vůbec si proto neuvědomuje, že jeho rozhodovací práva jsou velmi malá (dům/byt, nábytek, děti, zaběhaný chod domácnosti není jeho). Je často v roli údržbáře či služebníka a ani o tom dlouho neví.

Nu a co když manžel se vzdá všech práv, přepíše veškerý majetek a ve všem jen poslouchá? S určitou vědomou nadsázkou můžeme říci: Pak mu může být povoleno zemřít na původním místě s tím, že o výši pohřebních výdajů s konečnou platností rozhodne manželka. Občas se stává, že původně sjednanou výši chce ještě dodatečně snížit.

B. Epilog

Zdá se, že ženy mají ve své psychice jeden modul, který dosud nebyl vědecky popsán, potvrzen, pojmenován. Můžeme jej zatím pracovně nazývat „hněvej se, budeš udobřována“. Jak uvidíme, tento modul se u žen vyvinul během evoluční historie soužití s muži a byl velmi důležitý pro adaptaci, jinými slovy pro přežití. Jedna z jeho velmi krátkých verzí zní:

V průběhu přírodního výběru statisíců generací přežívaly v oněch drsných podmínkách spíše ty ženy, které dovedly své – nějak již zavázané – mužské protějšky přimět k tomu, aby ze sebe co nejvíce vydali. Dělaly to mj. projevy nespokojenosti a zklamání. Dnešní ženy jsou jejich přímými potomky a dělají totéž, ač to k přežití není již nezbytně nutné.

Přírodní výběr pracoval u obou pohlaví. Ženy, které tento modul začaly užívat, měly větší reprodukční úspěch, byly totiž lépe zaopatřeny. Muži, kteří se takto nechali ovlivnit (slyšeli, reagovali na výčitky, hněv), měli rovněž větší reprodukční úspěch, neboť jejich geny se pochopitelně dostaly spíše do genofondu. (Připomínáme na tomto místě, že pro reprodukční úspěch je samozřejmě zapotřebí součinnosti více různých modulů - bližší v každé učebnici evoluční psychologie).

Ano, projevy nespokojenosti, zklamání, výhrad, kritiky, hněvu, vzteku až nenávisti vedly již zavázané muže ke zvýšené snaze uklidnit, udobřit svůj protějšek. V dávných dobách etniky lovci-sběrači to byla nejspíše potrava (z lovu), později cennější hmotné statky.

Ženám se tedy vyplatilo, když ve své psychice, nejspíše v podkorových strukturách, měly uloženy náboj hněvu, který pak vůči muži v roli sexuálního partnera a současně zaopatřovatele (a pouze vůči němu) při různých příležitostech a různými formami ventilovaly. Něco jako pudové hnutí rafinovanějšího charakteru.

Při bližším zkoumání zjišťujeme, že emoční projevy řízené tímto modulem mohou nabývat různé intenzity. Jde vlastně o celou škálu od povzdechu, kyselého úsměvu, mírné kritické připomínky přes běžné hádky, zvýšený hlas, výčitky bez racionálního jádra nebo s pseudodůvodem, období trvalejší příkrosti až po mlčení či přehlížení anebo naopak ječení, řev, fyzické násilí, křivá obvinění a jiné skandalizace.

Zdá se, že velmi záleží na rodině, v níž žena vyrůstala. Ta, která prožila dětství v klidné rodině, kde se její rodiče měli rádi a své spory řešili civilizovaným způsobem, má vypěstovány brzdné mechanizmy vůči těmto emočním hnutím, kontroluje je, případně i potlačuje. Má dostatečnou sebereflexi a ví, kdy přehnala. Celkově lze říci, že je emocionálně dospělá. Naopak žena, která prožila své dětství v rozhádané rodině, měla jen málo příležitostí převzít do své výbavy civilizované způsoby jednání, vypěstovat si kontrolní mechanizmy, držet návaly tohoto druhu hněvu na uzdě. Celkově lze říci, že je emocionálně nezralá. S jeho projevy se setkáváme v některých domácnostech, v manželských poradnách, policejních služebnách, v soudních síních a chodbách apod.

Aby hubování, výčitky, hněv atp. ženy vůči muži byly vždy a od nepaměti funkční, tj. aby rezultátem tohoto jednání byla žádaná kompenzace, náprava, více úsilí atp., musí na straně muže být určité dispozice, hovorově řečeno, musí padnout na úrodnou půdu.

Úrodná půda u mužů existuje. Její základ je vlastně vztah malého chlapce, později většího, k první ženě, se kterou se blíže setkal, tedy vztah k jeho matce. Matky své děti pravidelně velmi milují a chlapci u nich tuto lásku nalézají a prožívají pocity bezpečí, pohody, intenzity a hluboké závislosti. Po dosažení dospělosti mladí muži tytéž kvality hledají u svých partnerek. Naleznou je a k tomu ještě něco navíc – sexuální slast. Mladí muži se zamilovávají – a zavazují. Nemají nejmenších pochybností, že nalezli trvalý zdroj pohody, který dlouhou zakoušeli u svých matek a k tomu ještě něco navíc. Pohledy, úsměvy, gesta, chování jejich protějšků jsou totiž velmi přesvědčivé, soubor slibných lákadel prošel totiž také velmi dlouhým přírodním výběrem.

Po nějaké době po závazku se u ženy aktivuje náš modul a padne první výčitka. Mladý muž se hned snaží o nápravu, neboť by nechtěl, aby se jeho nároky na získané hodnoty jeho ženy nějak oslabily, případně aby je ztratil plně. Vůbec si neuvědomuje, odkud vlastně kritika přichází a jakou má funkci. Navíc také neví, že tyto výčitky není možné trvaleji uspokojit, pouze dočasně, např. zakoupením šperku z extra získaných financí. Snaží se o uklidňování nespokojených emocí manželky po několik desetiletí a v hlubším náhledu na probíhající mechanizmy mu brání skutečnost, že jeho matka jej kritizovala ze zcela jiných důvodu: chtěla aby se zlepšil, protože to bylo výchovně i vývojově zapotřebí.

Zdá se, že jsme dospěli k jedné velmi podstatné charakteristice vztahu mezi mužem a ženou, ne-li té nejpodstatnější. S výjimkou jsme se dosud nesetkali, ale nevylučujeme ji. Vše ostatní může být jen nadstavbou nad touto interakcí, tak důležitou pro přežití druhu v dávných dobách, nikoli však dnes.

Nabízíme ještě dvě úvahy, které svým způsobem potvrzují existenci popsaného modulu, tedy existenci hluboce zasazeného emočního náboje hněvu a nenávisti vůči mužskému partnerovi.

V mediích se často hovoří o domácím násilí mužů vůči ženám a o nutných opatřeních proti tomuto jevu. Správně, násilí mezi námi by nemělo být. Kde se ale bere, vždyť matky přece vychovávají své syny tak, že násilí vůči slabší ženě je něčím velmi špatným. Nabízíme výklad, že část tohoto násilí se strany muže vůči ženě je důsledek stálého vyčítání a kritiky, které při své vytrvalosti a neutišitelnosti může vyprovokovat i velmi slušného a rezervovaného muže řekněme k vystrčení z pokoje nebo k nafackování.

Druhá úvaha přesahuje rámec partnerských vztahů muž-žena. Zdá se, že ženy, které v sobě chovají velký náboj hněvu až nenávisti vůči mužům a mají jen velmi chatrné nebo spíše žádné kontrolní (brzdné) mechanizmy, jsou horlivými šiřitelkami ideologie radikálního feminismu. Dobře a rychle se mezi sebou rozpoznají a v boji za feministické ideály nacházejí celoživotní „vyšší“ poslání. Nikdo jiný se k němu nehodí lépe. Radikální feminismus je široké hnutí v humanistickém hávu, avšak naplněn slabě maskovanou nenávisti vůči mužům s cílem muže přehlížet, obviňovat, dehumanizovat, démonizovat - a trestat.

Zdroj: http://www.chlapivakci.cz/radystarehoskeptika.htm

Ženské hubování z hlediska evoluční psychologie

Příčin potíží v manželských vztazích je řada. V našich rozvodových statistikách je jich zmiňováno 10,1) jsou to však příčiny jevové, tedy povrchové. Statistickou příčinou rozvodu je například nevěra jednoho z manželů - jenže nevěrník byl předtím dlouhodobě odmítán, ponižován a deptán emočním chladem svého partnera, který tento styl "odkoukal" od svých rodičů. Těmi hlubšími příčinami se zabývá matrimoniologie. Potíže mohou vyplývat např. z psychosociální nezralosti jednoho nebo obou manželů, jimž jejich vlastní rodiče nedovolili citově vyspět. A proč? Protože sami byli nezralí, bez významnějších životních náplní, a jejich děti jim zůstaly jako jediný materiál, na němž mohli citově parazitovat. Jednou z častých potíží v manželském životě je nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku. Jejími projevy jsou: pravidelná nespokojenost s tím či oním (nebo s čímkoli), časté pocity zklamání, ukřivdění, výčitky a hubování (s racionálním jádrem i bez něj), rozlady bez zjevné příčiny, pohotovost k pláči, hysterickým projevům, zvláštním druhům selhání. Jev je velmi rozšířený a obecně známý mužům i ženám - i když jej každé pohlaví vidí z jiného hlediska. Projevy nespokojenosti bývají plasticky vykresleny na stránkách humoristických časopisů, komentovány filozofy a jinými mysliteli,2) zpracovány umělecky3) nebo zachyceny v lidových moudrostech, písních, příslovích a pořekadlech.)4) V těchto pramenech je "nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku" popsána, komentována, plasticky, humoristicky či umělecky ztvárněna, nikoliv však vysvětlena.

O vysvětlení usilují psychoterapeuti a manželští poradci, kteří zavedli kategorie jako emoční labilita ženy, nedostatek sebekritičnosti, sebeovládání ženy, vliv špatného rodičovského vzoru, nedostatečně pevné morální struktury, nezralost, neurotičnost, tzv. penis-neid (závist penisu), ale i nedostatek mužova porozumění pro zvláštnosti ženina citového života, odlišnost životního stylu apod. Pokusme se nyní porozumět nespokojenosti ženy s chováním muže po sňatku z hlediska evoluční psychologie. [4]

U většiny lidí se při výstupu na vysoké místo, např. na rozhlednu, objeví úzkostný vnitřní hlas, který je nabádá: Nechoď až ke kraji, raději trochu odstup, i když je zábradlí dost masivní. Na některé dolehne závrať předem a odmítají tam jít. Odkud se ta úzkost, hlasy či nevolnost berou? Evoluční psychologie odpovídá: Na určitém stupni vývoje našich dávných předků se něco takového objevilo u některých z nich, kteří tím získali o málo větší pravděpodobnost přežití. I velice malé zvýšení pravděpodobnosti stačí, aby se během tisíců generací vytvořil selekční tlak a aby se impulzy "nechoď ke kraji" dostaly až do naší genetické výbavy. Ti, kteří takové pocity neměli, lezli až na okraj strže a občas na to doplatili. Riziko smrti ani nemuselo být vysoké - stačí zlomek procenta, a selekční tlak vede k vymření takových jedinců. Dnešní lidé jsou potomky té "opatrné" linie. Podobný výklad podává evoluční psychologie5) o řadě jevů, jako jsou odpor k incestu, tendence hromadit hmotné statky, dispozice k náboženské (i jiné) víře, nechuť navštěvovat níže položená tmavší místa, odpor k hadovitým živočichům a pavoukům. [2]

Evoluce ženské nespokojenosti

Mohly vést ženiny projevy nespokojenosti k její větší reprodukční zdatnosti? Víme, že naši předkové dlouho žili jako lovci-sběrači. Na lov chodili spíše muži, sběr plodů a péči o děti měly na starosti spíše ženy. Období tohoto způsobu života trvalo zhruba od 2 milionů let př. n. l. do nějakých 9000-3000 let6) př. n. l. Antropologové a historikové se shodují v tom, že instituce manželství existuje odnepaměti a tím déle musí trvat nějaká forma emočního svazku mezi mužem a ženou, s níž měl muž děti.

Podle posledních poznatků měla tlupa něco mezi 50-200 příslušníky. [2] Sídlili v jeskyních na pokraji lesa. Muži lovili větší zvěř, ženy pečovaly o děti, sbíraly plody a drobné živočichy. Muži se vraceli z výpravy s úlovkem a předávali svůj díl ženám a dětem. Nemusely to být jen potraviny, ale i kůže, nádoby, krystaly soli, zbraně, materiál na zlepšení přístřeší (lýko, tyče) či předmět, jenž svému vlastníku dodá vážnost. S potravinami žena projevovala buď menší, nebo větší spokojenost. Samozřejmě si také všímala, co přinesli jiní muži a co dostaly jiné ženy. Když byla spokojena, odměnila muže něčím příjemným, např. sexem. Když nebyla spokojena, dělala drahoty, popřípadě muže vůbec neodměnila.

Na určitém stupni této dělby práce oběma jejím účastníkům "dojde" základní zákonitost, byť vnímaná každým účastníkem z jiného zorného úhlu. Ženám dojde, že když budou nespokojené, budou se muži víc snažit. Mužům dojde, že když přinesou více, ženy budou o něco příjemnější.

Nespokojenost žen a snahy mužů se nemusejí týkat jen potravy, ale třeba výhodnosti lokality k přebývání. Každý kousek potravin, hmotných statků i kvality obydlí mohl znamenat zvýšenou pravděpodobnost, že žena a děti přežijí. Polovina dětí - dcery - tak získávala genetickou informaci "Projevuj nespokojenost, dostaneš víc". Podmínky tenkrát mohly být vskutku drsné - po obdobích příznivějších přicházely pohromy: doby ledové,7) nedostatek potravin (sucho, migrace zvěře, kobylky), útoky dravé zvěře, nájezdy znepřátelených kmenů, epidemie nemocí. Svoji váhu pro přežití mohla mít i druhá nádoba na vodu, větší kus masa, hrst čerstvých plodů.

V průběhu přirozeného výběru statisíců generací přežívaly v oněch drsných podmínkách spíše ty ženy, které dovedly své - nějak již zavázané - mužské partnery přimět k tomu, aby ze sebe vydali co nejvíc. Dosahovaly toho projevem nespokojenosti a zklamání. Dnešní ženy dělají totéž, ač to k přežití již není nutné. Dobře tomu patrně porozuměl A. S. Puškin, jinak by nenapsal pohádku O rybáři a zlaté rybce.

Skrytá emoční bariéra

Velmi pravděpodobně ale vůči tomuto poznatku vznikne určitá nechuť, narazíme na skrytou, mocně působící emoční bariéru. Slyšíme-li, že nějaká žena je nespokojena se svým mužem, pak mužům je to vítané a uvěří tomu, neboť se budou ve srovnání s ním cítit nadřazeni (jde o jeden z nejsilnějších mužských motivů). Ženám je to rovněž vítané, neboť se přesvědčují o tom, že si jejich konkurentky nevybraly lépe (taková informace je balzám na ženskou duši).

Navíc jsme-li svědky osobního sporu mezi ženou a mužem, máme tendenci přiklonit se spíše na stranu ženy a pomoci jí, ať jsme muž nebo žena. [1] O automatizmu takového příklonu se můžeme přesvědčit introspekcí vnitřních hnutí při náhodném zapnutí televizního pořadu, v němž nějaký takový spor právě probíhá.

K tomu si můžeme učinit kontrolní srovnání. Slyšíme-li ženu, jak chválí muže, napadne nás, že se nacházejí v situaci předzávazkové nebo mimozávazkové. Nějaký čas po svatbě už zní chvála nepřesvědčivě a vyvolává pochybnosti. Popsaná emoční bariéra vede k tomu, že se lidé nezamýšlejí nad oprávněností ženských výčitek (natož nad jejich původem) ani v případech, kdy jejich mužským protějškem je slušný pracovitý člověk.

Manželky slavných U manželek mužů mimořádně pracovitých a kvalitních nacházíme tentýž mechanizmus nespokojenosti a výčitek, jaký slyšíme v denním kontaktu s průměrnými lidmi ("Fanouši, ti naši sousedi už mají mercedesa a my pořád jen tu ojetou škodovku!"). Životopisci o těchto stránkách slavných lidí zpravidla mlčí, jen tu a tam něco probleskne.

* Albert Einstein (1879-1955). Oženil se r. 1903 v Bernu s Milevou Maričovou a r. 1904 se jim narodil syn Hans-Albert. Výdaje rostly. Einstein si nouze nevšímal, když mu zvýšili plat na 4500 franků, dokonce řekl: "Co dělat s tak velkými penězi?" Mileva naopak nevěděla, jak s penězi vyjde. Einsteinovy vědecké zájmy byly Milevě stále vzdálenější. Její podrážděnost rostla s chorobami - kloubní tuberkulózou, silnou neurastenií a narůstající patologickou žárlivou podezíravostí. Einsteinův vyrovnaný charakter a roztržitá dobrota začaly Milevu postupně dráždit. Odcizení rostlo. Zjevné a ostré formy získalo později, když Einstein již dávno opustil Bern. Rozvedli se r. 1919.

Einsteinovi nedávalo pokoje synovo dospívání, přál si, aby mohl být jeho učitelem. Albert nyní dospívá do věku, kdy pro něj může mít velký význam, bude-li smět strávit nějaký čas se mnou, řekl Milevě. Můžeš ho klidně nechat, aby u mne čas od času byl. Váš vzájemný vztah tím nijak neutrpí, můj vliv je jen intelektuální a estetický. Einstein věděl, jak Milevu děsí představa, že by měl některý z jejích synů jet na návštěvu do Berlína a dostat se do spárů Einsteinovy rodiny. Nepřesvědčily ji žádné sliby, že děti budou v bezpečné vzdálenosti od jeho příbuzných, a Einstein si stěžoval, že ho nutí, aby žebral o právo vidět své děti.

Stejně rozšířený byl omyl o osudu peněz z Nobelovy ceny. Einstein se o této poctě dověděl v listopadu 1922, kdy se plavil s Elsou do Japonska na přednáškové turné. Peníze byly následující rok převedeny na Milevu, ale zůstalo to utajeno i pro nejbližší přátele. Lorentz mu například důvěrně napsal, že materiální část ceny mu ulehčí ve starostech o každodenní život. Ve skutečnosti padly peníze na koupi tří domů v Curychu pro Milevu. V jednom měla bydlet a druhé mít jako investici. Einsteinovy dopisy z té doby ukazují určité sblížení s bývalou manželkou, jako by předání peněz z Nobelovy ceny vyčistilo mezi oběma bývalými partnery vzduch. Mileva přestala chlapcům bránit v návštěvách Berlína.
* Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910). Posledních 29 let z celkem osmačtyřicetiletého manželství plánoval, že od manželky Sofie Andrejevny odejde; 13 let před smrtí napsal dopis vysvětlující útěk: Nevydržím tenhle život, jaký vedu již 16 let, život, který Vás dráždí a pro mě je jediný boj proti Vám, rozhodl jsem se utéci...

V posledních letech jeho života se přiostřil konflikt ve věci poslední vůle. V ní se Tolstoj chtěl zříci autorského honoráře za své knihy napsané od r. 1882, a to proto, aby byly levnější a dostupnější lidu. Manželka však trvala na tom, že všechny autorské honoráře budou patřit jí. Aby měl klid, svěřil Tolstoj poslední vůli do rukou manželky, ta jej však podezírala, že napíše novou. Soustavně prohledávala všechny jeho písemnosti. Po několika dramatických rodinných výjevech Sofie ujistila manžela o své plné důvěře, ale v noci se podle svého zvyku dala opět do prohledávání. To byl pro dvaaosmdesátiletého Tolstého poslední impulz k tomu, aby utekl z domu. Na útěku dostal zápal plic a zemřel v pokojíku železničního výpravčího, šťasten, že je osvobozen od manželčiných výčitek.
* Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791). Životopisců W. A. Mozarta existuje mnoho. Z našich autorů, kteří se přísně přidržují pouze doložených dokumentů (zejména korespondence a dobové zprávy), je to historik a muzikolog K. V. Burian. V knize Chlapec ze Salcburku líčí jeho vskutku neradostné soužití s Konstancí. Už před sňatkem byl na Wolfganga činěn nátlak. Musel podepsat prohlášení, že si Konstanci (v níž údajně svým chováním vzbudil naději na sňatek) buď vezme, nebo jí bude platit roční penzi.

Za krátkou dobu po sňatku Konstanci přepadala špatná nálada, byla nespokojená hned s nábytkem, hned s novými šaty, její klobouk se jí zdál nemožný a boty směšné. Obviňovala Wolfganga, že má peníze schované u otce v Salcburku a že jí je nechce dopřát. Začala dělat dluhy a Wolfgang se nestačil divit, jak rychle se ztrácejí peníze, které vydělal. Jednou řekl: Musíme, milá Konstance, lépe počítat. Ale to jako by píchl do vosího hnízda. Konstance vzplanula hněvem, začala dupat a zasypávat ho výčitkami, že by z ní měl nejraději Popelku, jen aby se žádnou hezkou věcí nepotěšila.

Wolfganga mrzelo, že se Konstance dívá na jeho uměleckou činnost spíše jako na hraní, ne-li přímo na maření času a že by byla ochotna přiznat jistou cenu jen takovým skladbám, za něž náhodou dostal dobře zaplaceno. I občasný Wolfgangův kulečník nerada viděla, bylo to pro ni mrhání časem, který by se dal využít k vydělávání peněz.

Nálada Konstance se stále zhoršovala, jako by se začalo odhalovat, co je na dně její povahy. Byla popudlivá, nevrlá, ustavičně činila Wolfgangovi výčitky. Co s jeho hloupým uměním, co s jeho hudbou? Tím si chleba nenamažou! Začala jezdit po lázních a dluhy stále rostly. Nakonec domů přišla jen výjimečně, bydlela u jednoho fešného řezníka v sousedství (údajně si tam odvarem ze zvířecích vnitřností léčila vyrážku na nohou). Děti nechávala u svých sester nebo u matky. Wolfgangovi nebyla nablízku ani v nejtěžších chvílích jeho života, když byl vážně nemocen a umíral. Na pohřeb nepřišla. Čile a výhodně prodávala autorská práva na manželovy skladby. Její nemoci ustoupily, svého manžela přežila o 51 let.

Co dělat s nespokojeností ženy?

Známe-li četné historie manželských vztahů, pak nelze dobře odmítnout ani tvrdý názor Schopenhauerův: Ženy jsou v hloubi svých srdcí přesvědčeny, že mužova povinnost je peníze vydělávat, zatímco ony by je měly utrácet - pokud možno ještě za jeho života, v každém případě však po jeho smrti. [3] Co dělat s jevem "nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku"? Popravdě řečeno si nejsme jisti. Prvním krokem k nápravě by bylo uvědomění zmíněné emoční bariéry a nesmlouvavá introspekce, zaměřená na zdroj libých i nelibých pocitů. Měli by to zkusit jak muži, tak ženy. Další krok by mohly zkusit jen ženy: zamyslet se nad všemi složkami své pohotovosti k hubování. Není tam něco navíc, k čemu současná realisticky hodnocená situace nedává důvod?

Dostáváme se tak na velmi vratký terén. Nechceme vlastně ženám vzít něco bytostného? Má-li tento výklad alespoň částečnou platnost, pak je naděje na zlepšení atmosféry v mnoha rodinách. Vždyť "vnitřní hlasy", jak je nazývá evoluční psychologie, nejsou nic nepřekonatelného. V mnoha případech stačí určitý přehled, dobrá vůle a trénink. Výkon řady povolání vyžaduje překonání protitlaků pocházejících z dávné minulosti člověka. Například hasiči, hrobníci, krotitelé šelem, soudní lékaři či akrobati na začátku své profesní činnosti slyšeli vnitřní hlas: "Nedělej to, jdi od toho, nech toho!"

Protichůdné tendence se střetávají i v oblasti morální. Zavedení prvního trestního zákoníku (Chammurabi, zemřel 1750 př. Kr.) muselo také překonat hlasy či tlaky z dávné minulosti. Naše čestné chování vyžaduje rovněž překonání "naléhavého našeptávání zevnitř" z dávné minulosti člověka. V budoucnu by měl být překonán jeden takový anachronizmus u mužů (jejich tendence zorganizovat se do hierarchické ozbrojené organizace, přepadnout sousedy, zdrtit jejich odpor, oloupit je a podřídit si je), i když si na to ještě počkáme. Také lepší atmosféra v rodinách, byť by byla provázena poněkud sníženými příjmy, stojí za úvahu, popřípadě i za experiment a další snažení.

LITERATURA
[1] Bakalář E., Nováková M., Novák D.: Průvodce rozvodem, Lidové noviny, Praha 1996
[2] Buss D.: Evolutionary Psychology, The New Science of the Mind, Needham Height, MA, Allyn & Bacon 1999
[3] Schopenhauer A.: Essays and Aphorisms, Penguin Books 1983
[4] Spriggs W. A.: What is Evolutionary Psychology? Na internetové adrese http://www.evoyage.com/Whatis.html

1) Uvádíme je v pořadí podle souhrnné četnosti v roce 1998 (u mužů je četnost soudem zjištěných příčin poněkud jiná než u žen): rozdíl povah, názorů a zájmů; ostatní příčiny; soud nezjistil zavinění; nevěra; alkoholizmus; nezájem o rodinu (včetně opuštění rodiny); neuvážený sňatek; sexuální neshody; zlé nakládání, odsouzení pro trestný čin; zdravotní důvody. (Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 1998. Česká statistika, Praha 1999)
2) Sokrates (na dotazy svých žáků o ženitbě): Jen se žeňte, beze všeho. Dostaneš-li hodnou ženu, budeš výjimkou, dostaneš-li zlou, zůstaneš filozofem. F. Nietzsche: Všechny ženy dovedou umně přehánět vlastní slabost, jsou dokonce ve svých slabostech vynalézavé, aby se jevily jako veskrze křehoučké ozdůbky, jimž i zrnko prachu působí bolest: jejich bytí má muži připomenout jeho hrubost a zatížit jeho svědomí.
3) A. S. Puškin: Pohádka O rybáři a zlaté rybce.
4) Jdeš-li do války, pomodli se jednou, jdeš-li na moře, pak dvakrát, ženíš-li se - třikrát (španělské přísloví).
5) Evoluční psychologie se pomocí univerzálních mechanizmů chování snaží vysvětlit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Rekonstruuje jak problémy, které museli řešit naši předkové ve svém primitivním prostředí, tak chování, jímž je řešili. Snaží se formulovat společné kořeny chování předků a také určit, jak jsou dnes manifestovány v různě roztroušených kulturách. [4]
6) Podle přechodu na efektivnější způsob obživy (tj. zemědělství) v různých místech Afriky, Blízkého východu a Evropy.
7) Za poslední milion let byly čtyři hlavní doby ledové (glaciály).

Autor: PhDr. Eduard Bakalář, CSc., (*1934) vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Zabývá se rozvodovým poradenstvím. Je autorem společenských her s psychologickou tematikou, publikoval je již v několika knihách.

Deprese a její příčiny

O depresi neboli chorobném smutku se říká, že je po zubním kazu nejčastějším lidským onemocněním. Může být onemocněním velmi závažným, dlouhodobým, celoživotně se vracejícím, léčbou jen neúplně ovlivnitelným. Skupina badatelů vedených K. S. Kendlerem (Am. J. Psychiatry 150, s. 1193, 1993) zkoumala, do jaké míry se na vzniku depresivní epizody podílejí vlivy dědičnosti a vlivy prostředí. Volila skupinu 680 párů ženských dvojčat, jejichž členky vyšetřovala třikrát, v odstupech delších než jeden rok. Jednovaječná dvojčata jsou dvěma kopiemi téhož jedince, zatímco dvojčata dvouvaječná sdílejí jen polovinu genů. Vliv dědičnosti se tedy u zkoumaného znaku musí projevovat u jednovaječných dvojčat „dvojnásobně“ než u dvojčat dvouvaječných. Z vlivů prostředí byla zkoumána citová vřelost, s níž byly vyšetřované ženy vychovávány rodiči, skutečnost, zda došlo v dětství k osiření, duševní poranění během života, sklon k neurotickým odpovědím na duševní zátěž, podpora, kterou ženám poskytuje jejich společenské prostředí, minulá období deprese a současné duševní potíže a zátěž.

Výzkum zjistil, že na vznik epizody deprese mají v sestupném pořadí vliv:

1. zatěžující životní událost,

2. dědičnost,

3. výskyt epizody deprese v minulosti,

4. sklon k neurotické odpovědi na zátěž.

Jde o významnou studii, kromě jiného dokládající zbytečnost sporu mezi „biologickou“ a “psychologickou“ psychiatrií o to, zda jsou při vzniku duševních nemocí významnější biologické nebo psychosociální vlivy.

Autor: František Koukolík