Getting things done, aneb jak něco dělat a dodělat

Getting Things Done (GTD) je metoda organizace práce, času, života a vůbec, kterou vymyslel a ve stejnojmenné knize popsal David Allen. Jejích definic najdete po webu plno. Začít můžete třeba ve Wikipedii (anglicky), i když je tam GTD popsána možná zbytečně složitě a abstraktně. Ve skutečnosti jsou klíčové zásady Getting Things Done velmi jednoduché:

* Vše, na co musíte či chcete myslet, vhoďte do nějaké krabice. V GTD se jí vznešeně říká inbox. Inboxů můžete mít víc, vůbec nemusí vypadat jako skutečné krabice a nemusí být ani moc in. Může jít o zápisník, PDA, textový soubor, hlasový záznamník apod. Některé inboxy jsou jimi tak nějak od přírody a nic do nich nemusíte házet, protože to tam padá samo -- třeba složka došlé pošty e-mailového klienta.
* Když zrovna nemáte co na práci, projděte jednotlivé položky ve všech krabicích (nebo si je před tím sesypejte do jedné) a s každou proveďte jeden z následujících úkonů:
o Pokud vyžaduje práci, která zabere méně než dvě minuty, udělejte ji.
o Pokud vyžaduje práci, kterou může udělat někdo jiný, přehoďte ji na něj.
o Ostatní položky vyžadující nějakou práci odložte do jiné krabice.
o Položky nevyžadující práci buď zahrabejte do speciální krabice, jejíž obsah nikdy neprocházíte, nebo je prostě zahoďte.
* Dál už jsou důležité jen ty krabice, do kterých jste přesunuli položky vyžadující nějakou akci. Tyto krabice slouží pro:
o Další kroky (next actions). Sem patří to, co by se mělo udělat brzy, ale není před tím potřeba dokončit nic jiného.
o Projekty (projects), které vyžadují více dílčích, často na sebe navazujících kroků. Každý projekt by měl mít jednu položku i v krabici dalších kroků.
o Čekající (waiting for). Sem dáte vše, co zatím nemůžete udělat, protože na někoho či něco čekáte.
o Někdy/možná (someday/maybe). Sem odložíte vše, co možná někdy uděláte, a když ne, svět se nezboří.
* Každé akci (úkolu, kroku) přiřaďte kontext. Jedná se o místo, kde můžete na úkolu pracovat, nebo prostředky, které potřebujete k jeho splnění. Kontextem tedy může být například kancelář, veřejná doprava, telefon nebo internetové připojení.
* Když se zrovna nenimráte ve svém dokonalém GTD systému, pracujte -- tj. vytahujte z krabice Další kroky jednotlivé úkoly s aktuálním kontextem a plňte je.
* Jednou za týden projděte všechny krabice a podle toho, co v nich vidíte, si buď obdivně poklepejte na rameno, nebo si vynadejte. David Allen tomu říká review (česky asi revize) a tvrdí, že to je důležité. Já to nedělám, protože by mi to zkazilo náladu na celý další týden.

A to je všechno, nebo aspoň skoro všechno. Píšu tady o tom proto, že GTD je ideální metoda pro zvládání informační exploze. Uplatní se při vyřizovaní elektronické pošty, sledování RSS kanálů apod. Až o těchto praktických aplikacích budu později psát, budete už aspoň vědět, o co v GTD jde.

Upozornění: Getting Things Done a GTD jsou registrované ochranné známky The David Allen Company.

Pozitivní myšlení a realita

Někdo považuje pozitivní myšlení za příliš „americké“ a „nefunkční“, někdo je zase přesvědčen, že pozitivní myšlení může být jedinou cestou k úspěchu. Pokusím se dnes přinést trochu hlubší soukromý pohled na toto téma.

Na téma pozitivního myšlení jsem přečetl možná více knih, než kolik řada lidí přečte celkem za 10 let. Abyste mě ale nechápali špatně: nebyly to zdaleka pouze knihy na téma, jak je pozitivní myšlení skvělé a zázračné atd.

Kdykoliv se zajímám o jakékoliv téma, mám rád oba protipóly – od těch, co na dané téma nahlížejí s nezdravým optimismem až po ty, které na dané téma hledí se zdravým skepticismem. Mým soukromým názorem už léta je ten, že svět není černobílý a že pravda vždy leží někde uprostřed. Domnívám se, že člověk si může udělat podstatně lepší názor, pokud prostuduje různé protipóly, než pokud je jeho záměr příliš jednostranný.

V oblasti pozitivního myšlení tedy aplikuji tento přístup stejnou měrou. Mé studijní materiály čítají od základní „klasické“ literatury typu „Myšlením k bohatství“, přes současnou „klasiku“ typu Robert Kyiosaki až po New Age náhledy na téma pozitivního myšlení a to například z pohledu kvantové fyziky (video What the bleep do we know?). A samozřejmě pak skeptické „protipohledy“ jako jsou knihy Nassima Taleba „Fooled by randomness“, nebo „Black swan“ či knihy typu God delusion, The Halo Effect: ... and the Eight Other Business Delusions That Deceive Managers nebo Inevitable Illusions: How Mistakes of Reason Rule Our Minds. Záběry tedy od těch extrémně pozitivních pohledů až po ty extrémně skeptické.

Zajímavé na čtení těchto všech knih je skutečnost, že nemohu nesouhlasit ani s jednou skupinou. Ve finále je to pak stejně můj soukromý názor na tuto záležitost opřený o mé vlastní zkušenosti, který tvoří mou vlastní realitu. Pokusím se tedy nyní sepsat svůj vlastní pohled na téma pozitivního myšlení, o kterém věřím, že někomu snad pomůže.

Začněme trochu pragmaticky. Možná již někteří z vás četli nebo slyšeli, že lidský mozek dokáže zpracovávat pouze omezený počet vjemů a informací, které právě zaznamenává. To, co tedy v každý moment vidíme a vnímáme kolem nás, není zdaleka kompletní informace o tom, jaká je aktuální realita. Proto je naprosto běžné, že v daný okamžik různí lidé vidí a vnímají různé věci a každý z nich má přitom pravdu – protože každý z nich zachytil a zpracoval trochu jiný kus informace.

Aby to bylo ještě složitější, možná někteří z vás ještě neví, že dokonce ani lidské oko nepřenáší to, co finálně vidíte. Lidské oko ve skutečnosti vnímá věci kolem nás pouze v podobě určitého hrubého rastru a teprve mozek dodělává celkový obraz; zní to skoro neuvěřitelně, ale vědci skutečně dokázali, že je mozek vlastně určitý počítač, který dopočítává část obrazu.

Pokud si tyto dva fakty shrneme, pak zkrátka a dobře nemůžeme popřít, že to, co vidíme, není to, jaká je realita. Náš mozek nám promítá svou vlastní realitu, která je jen útržek té skutečné, komplexní reality.

Zajímavé toto vše začíná být v okamžiku, kdy si uvědomíme, že každému mozek promítá něco jiného. Zamilovanému člověku bude mozek z reality „vystřihovat“ vše poetické, zatímco člověku, který je právě na pokraji finančního krachu vše „depresivní“. A tak pokud bychom v jeden stejný okamžik postavili tyto dva jedince před stejnou scenerii, ten první vám bude povídat jak krásné místo je to plné květů a ten druhý zase kolik bezdomovců se na tomto místě potlouká a že on určitě bude už brzy jeden z nich. V daný okamžik zpracovává mozek informace každého z nich trochu jinak, neboť to, co má mozek aktuálně zpracovávat a vnímat vychází z příkazu toho, na co právě myslíme a o čem právě přemýšlíme.

Přečte si ještě jednou poslední větu. I když náš mozek a naše oči zpracovávají v každý daný okamžik jenom nepatrnou část celkové reality, neděje se tento proces náhodně. To znamená, že náš mozek nevybírá to, co nám nakonec „promítne“ jako realitu dle nějakého zcela náhodného mechanismu, ale pro tento výběr upřednostňuje celkové vědomé a podvědomé (ty převážně) myšlenky, které právě máme. Našimi myšlenkami tedy naši realitu skutečně utváříme, protože našimi myšlenkami směřujeme mozek k tomu, aby nám promítal ten kus reality, který nás z nějakého důvodu vědomě nebo nevědomě zajímá.

Toto je nesmírně důležitý koncept. Ukažme si opět dva názorné příklady. Řekněme, že vaše vědomé i podvědomé myšlení je právě maximálně „masírováno“ brainwashingem médií na téma „zdražování“.Neobjektivní média se snaží dělat vše pro to, aby vám pomohli k pocitu celkového vzteku (ano, děkujme médiím za to, jak skvěle přispívají k celkové náladě národa), bulváry budou volit titulky, které budou váš vztek ještě umocňovat a vaše myšlenky začnou žít po několik dnů pouze tím, jak hrozné zdražování je a jak je to k vzteku. Váš mozek tedy nyní dostává z vašich myšlenek informaci, že se chcete vztekat nad tím, jak hrozné je zdražení a bude dělat vše pro to, aby vám promítal tu část reality, která bude tyto skutečnosti podporovat. Váš mozek vám dává pouze to, co sami chcete.

Na druhou stranu řekněme, že budete, jako například já, zcela tuto aktuální hysterii národa ignorovat a budete se raději soustředit na příležitosti, kde vydělat další peníze (zvlášť když se zdražuje, tak budou potřeba). V mém případě jsou to teď převážně opční obchody, takže zatímco mozek mnohých podvědomě scanuje bulvární titulky o zdražování za účelem produkce více vzteku, můj mozek se snaží scanovat informace o tom, jak vydělat více na opčním obchodování. Můj mozek se mně snaží promítat ty informace, které mám ve svých myšlenkách a tak se přiznám, že pro tuto svou realitu jsem úplně zapomněl vnímat co kolik stojí když jdu nakupovat a vlastně ani nemám pocit, že by někde něco zdražovalo. Spíše mám pocit, že letos v tradingu vydělám zase o něco více peněz, neboť zkrátka a dobře to je realita, kterou si ve svém mozku snažím vytvářet a tím pádem i dávám instrukce svému mozku k tomu, jakou část komplexní reality se má snažit do mé mysli promítat. Žiji tedy zjevně v jiné realitě, než řada dalších.

Mozek je ve skutečnosti skvělý sluha, který může výborně pomáhat, pokud ho k tomu budeme instruovat. Tím se tedy dostáváme k pozitivnímu myšlení.

Ať už některé výroky různých nadšenců v tomto oboru mohu znít jakkoliv přehnané, já jsem toho skromného názoru, že pozitivní myšlení není nic víc a nic míň, než proces instruování mozku v tom, jakou část reality nám má promítat. Pak je už jen na nás, jak budeme využívat příležitostí, které touto projekcí dostaneme.

Můžeme být pozitivně naladěni a náš mozek nám může promítat neustále takovou část reality, ve které bude řada příležitostí k uskutečnění našich cílů a našich záměrů – pokud však nebudeme tyto příležitosti využívat a snažit se je proměňovat, stejně nám nebude celé pozitivní myšlení k ničemu. To také znamená, že spolu s pozitivním myšlením musíme konat činy, nebo-li pracovat, a že pouze sedět a pozitivně se vznášet v oblacích nám nic moc nepřinese. Skeptici mají tedy svým způsobem také pravdu, když tvrdí, že důležité není pozitivní myšlení, ale tvrdá práce.

Pozitivní myšlení je tedy velmi dobrý základ, ke kterému však musíme dále přidat odvahu k činu, schopnost rozhodnout se a také schopnost riskovat. Náš mozek nám díky pozitivnímu myšlení může servírovat více příležitostí, ale konkrétní činy stejně už nakonec záleží jen na nás samotných.

Pointou na závěr samozřejmě je, že pozitivně smýšlející člověk má v životě ve všem podstatně lepší předpoklady k lepšímu životu, než věční zabedněnci, negativisté a závistivci. Mnoho lidí odsuzující koncepty pozitivního myšlení by se například mělo zamyslet, zda-li nepatří k té druhé skupině a zda-li nejsou sami důvodem vlastních nezdarů, přespřílišní optimisti v oblasti pozitivního myšlení by měli naopak přemýšlet, zda-li už se příliš nevznášejí v oblastech a zda-li víc času nestráví sněním na úkor nezbytné práce a nezbytných činů.

Zdroj: http://www.financnik.cz/komodity/zkusenosti/psychologie-uspechu-pozitivni-mysleni.html

Pozitivní myšlení

Myšlení je funkce člověku vlastní. Ne nadarmo se říká, že myšlení bolí ? svým způsobem to je pravda. Neobyčejně totiž záleží na tom, jakým způsobem myslíme, a to není vždy pro nás optimální.

V myšlení se odráží stav našich emocí, které hrají mnohdy klíčovou roli, neboť jsou většinou negativistické a soustředí se na to, čeho se bojíme, na co máme zlost, čeho chceme dosáhnout a ne na to, čeho jsme již dosáhli.
I běžné události hodnotíme spíše z negativního, než pozitivního hlediska. Jsme-li např. před důležitým existenčním jednáním, neuvažujeme o tom, jak jsme dobře připraveni, jaké máme zkušenosti, přednosti, znalosti cizích jazyků atd. Spíše se obíráme úzkostnými myšlenkami, že neuspějeme, že nejsme zdravotně v optimálním stavu, že jsme trémisté, zkrátka, že jsme "k ničemu". Tyto úzkostné myšlenky, jsou-li déletrvající, jsou zdrojem chronického stresu. Pokud proti tomuto způsobu myšlení zavčas nezakročíme, přechází i na jiné situace a dále zhoršuje naše duševní zdraví. Nejsme pak schopni o ničem a nikom přemýšlet jinak, než v duchu "katastrofického scénáře". Dostáváme se tím do stavu, charakteristického pro stav stresové vyčerpanosti, končící až hlubokou depresí.

Takový způsob myšlení vytváří bludný kruh, kterým se stresový stav neustále zhoršuje. Hlavou se nám neustále "honí několik myšlenek", které nás neopouštějí ani v noci, kdy nemůžeme spát nebo dokonce "nás straší ve snu". Jsou to tzv. automatické myšlenky, na které trvale myslíme a které "bombardují" náš emoční stav a vytvářejí bludný kruh chronického stresu, bez ohledu na to, zda se nacházíme v reálné stresové situaci, či nikoliv.
Počet automatických myšlenek obvykle nebývá velký, pět, šest, jen vzácně je jich více než deset. Mezi nimi a emocemi je úzký vztah. Jestliže emoce nejsou příliš silné, je možné progresivní přeměnou automatické myšlenky modifikovat v rámci tzv. "pozitivního myšlení". Stejně tak každý jiný faktor bludného kruhu může ovlivňovat faktor další, např. chronický stres depresi, deprese původní myšlenku atd..

Neúčinnějším opatřením rozbití bludného kruhu je rekonstrukce myšlenek. Provedeme-li ji úspěšně, modifikujeme současně emoce, a tím odstraníme hlavní faktor chronického stresu. Prakticky tato rekonstrukce znamená, že nejprve podrobným denním rozborem vysledujeme automatické myšlenky, v tomto případě hlediska na určitý problém, abychom je pak modifikovali podle pro nás optimálních, konvenčních podmínek. Činíme to obvykle tak, že se zaměříme na reálnou myšlenku, které absolutně věříme. Nesmíme se ale pokoušet sami sebe přesvědčovat o pravdivosti nereálné myšlenky, říkat si např., že vše je v pořádku, když víme, že to v pořádku není. Účelem je opravit si svoje krajně pesimistické a stresující pohledy na svět tak, abychom se na ně dívali z pozitivního pohledu, který navíc prospívá našemu sebevědomí.

Jiným z osvědčených postupů je tzv. sokratovský dialog, kdy automatické myšlenky prohlížíme pod mikroskopem a tím zjišťujeme jejich platnost a možné alternativy. Jak název napovídá, byla tato metoda používána již Sokratem a osvědčuje se již více než dva a půl tisíce let. Další metodou sledování a modifikace automatických myšlenek je zachycení a oprava myšlenkových procesů. Vychází ze skutečnosti, že každá z našich myšlenek představuje náš způsob vnímání životních událostí. Náš mozek zpracovává informaci tak, že vnímá to, co očekáváme a nikoliv věci ve své reálné podstatě. Kromě očekávaného vnímáme i to, čeho se obáváme a konečně to, co nám dělá radost a co jsme se naučili vnímat. Teprve nakonec vnímáme neutrální věci - okolní svět. Stručně řečeno, hlavně vnímáme očekávané. Jen výjimečně pohlížíme na děje neosobně podle toho, jaké opravdu jsou, tedy pravdivě. K omylům v subjektivním hodnocení událostí vede hned několik faktorů:
Minimalizace a maximalizace - častý omyl v hodnocení sebe i ostatních. Stresovaný člověk má sklon minimalizovat svoje klady a úspěchy a naopak maximalizuje svoje neúspěchy a dílčí prohry.
Výběrová abstrakce - spočívá ve vyčlenění jedné, obvykle nepříznivé informace z celkového kontextu, což je podkladem k pesimistickému závěru, který ve svém důsledku prohlubuje stres.
Nepřiměřené zevšeobecňování - všeobecné závěry se vyvozují z jednoho negativního faktu.
Personalizace - vztahování určité negativní události na sebe, což se vyskytuje hlavně u stresovaných lidí, kteří mají, nebo cítí zodpovědnost za mnoho věcí.
Dichotomická myšlenka - spočívá na principu myšlení vše nebo nic a tedy vše musí být perfektní. Každý z nás musí najít svůj způsob nebo vhodnou kombinaci rozbití bludného kruhu automatických myšlenek. Vhodnost tohoto způsobu závisí jednak v poznání, jaké myšlenky nás nejvíce stresují, jednak v individuálním sklonu k omylům, kterých se dopouštíme při hodnocení reálných situací (maximalizace, personalizace atd.). Konkrétní příčiny omylů pak ovlivňují výběr způsobu vhodné modifikace myšlenek.

Účelem všech těchto praktik je reálné posilování pozitivních myšlenek. Jde o to, abychom viděli spíše to, co se podařilo, než to, v čem jsme neuspěli nebo co nás vede k obavám z možného neúspěchu. Pokud se zaměříme jen na postoj nikdy nebýt spokojený, dočkáme se celé řady trápení a obtíží, postihující nejen nás, ale i naše okolí. Hlavním důsledkem je prohloubení stresu, ztráta sebedůvěry a pocit trvalé nespokojenosti.

Musíme si ale být vědomi toho, že změna k pozitivnímu myšlení je těžkou duševní prací, procesem sebepřesvědčování a vůle. Současně jde ale o jedno z nejúčinnějších protistresových opatření. Jeho předpokladem je zbavit se jakéhokoliv negativismu v názorech, způsobech myšlení i společenských projevech. Je to ale i jedna z podmínek dosažení plné spokojenosti a štěstí v práci i osobním životě.

Zdroj: http://www.tiscali.cz/jobs/jobs_center_050107.811126.html

Čtyři pilíře propagandy

Následující rozhovor vysílal Český rozhlas 2 - Praha v pořadu Meteor v sobotu 19. února 2000. Týká se manipulace v médiích. Ivo Budil zpovídal Františka Koukolíka.

Koukolík: Propaganda je pokus nějaké autority, například státní, církevní či stranické, o něčem přesvědčit co největší lidské skupiny, jimž říká "cíl". Propaganda často nadsazuje, může, ale nemusí lhát. Nátlak propagandy bývá různě velký. Užívá postupy, které dokáží přimět lidské skupiny k povolnosti a souhlasu bez ohledu na vlastní zájem. Cílem propagandy je politická moc. Propaganda slouží mocenské elitě, stejně jako skupinám, které o moc usilují.

Budil: Takže první pilíř propagandy je...?

Koukolík: Jednoduchost. Propagované poselství musí být tak jednoduché, aby je co nejsnáze a nejrychleji pochopil co největší počet lidí. Nejnižší společný jmenovatel intelektuální úrovně oslovené skupiny je přesně to, co určuje míru náročnosti poselství. Znalost příčin, hloubky, šířky, těžiště nějakého problému, o kterém propaganda mluví, znalost možných řešení včetně jejich důsledků, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená. Dlouhodobá paměť většiny propagandisticky oslovovaných jedinců a skupin je špatná a snadno manipulovatelná, což dokazují desítky pokusů zkoumajících takzvaný syndrom falešné paměti, neboli vzpomínky na události, které se nestaly. Klasická poučka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu. Co největší zjednodušení propagované informace znamená v porovnání se složitými informacemi, méně namáhavé, rychlejší a tedy příjemnější, nebo méně nepříjemné zpracování.

Budil: První pilíř propagandy je tedy jednoduchost. Co druhý pilíř?

Koukolík: Propaganda musí oslovovat emoce. Čím jednodušší, prostší je sdělované poselství, čím méně obsahuje podrobností, které by mohly být důvodem k zamyšlení, tím víc musí oslovovat sympatie, antipatie, lásku, sexualitu, nenávist, závist, strach a úzkost... Citově prostoupené informace, stejně jako informace, které si je možné snadno, pokud možno barvitě představit, se snáze pamatují a vybavují než informace citově neutrální...

Budil: Takže - poselství oslovující emoce.. Ale mluvil jste o čtyřech pilířích.

Koukolík: ... jsou čtyři, jako nohy od postele, na kterou vás propaganda uloží za účelem ztráty vlastního myšlení. Třetí pilíř je oslovení představivosti. Není nad pohyblivé barevné obrazy kombinované s patřičnými zvuky. Například obrazově zcela neutrální jednání vojenských činitelů státu, jenž má v ovlivňované populaci probouzet pocity nepřátelství a strachu, doprovodí ostrá, výhružná hudba rytmem imitující pochod dobyvatelské armády.

Budil: A ta noha neboli pilíř poslední?

Koukolík: Opakování, prosím. Opakování matka moudrosti, říkává se studentům, opakování téhož je posledním, nezastupitelným pilířem propagandy. Chcete-li aby oslovená populace žádoucím způsobem myslela a cítila, je nutné vychovávat ji podobně, jako to dělal Pavlov se svými psíky. Dobrý propagandista pak zazvoní a většina oslovených lidí začne jak myslet, tak cítit v žádoucím směru. Kontrolujete-li klíčové hromadné sdělovací prostředky, není to příliš těžké, zejména říkáte-li cíli propagandy, například takzvané veřejnosti to, co chce slyšet...

Budil: Jak je propaganda úspěšná?

Koukolík: Dobře udělaná propaganda, ovlivňující populaci dostatečně dlouhou dobu, propaganda s monopolem sdělovacích prostředků a říkající lidem, co chtějí slyšet, bývá úspěšná málem zázračně. Stává se, že se lidé ovlivnění kvalitní propagandou dostanou do přímého střetu s realitou, který je bolestně přesvědčuje, že se věci mají zcela jinak...

Budil: Takže potom změní názor?

Koukolík: Nikoli, nadále věří propagandě. Propagandistovo poselství považují za vlastní myšlení a cítění. Někdy skutečnost popřou, jindy ubližují poslům, kteří o ní podávají zprávu, často se chovají oběma těmito způsoby zároveň.