Prognostika a magické myšlení

Nostradamus

O Nostradamovi se říká, že byl jedním z největších proroků. Jeho proroctví se vydávají tiskem déle než čtyři sta let. Do širokého povědomí je znovu vnášejí sdělovací prostředky s ohledem na blížící se milénium. Kdo byl, co a jak prorokoval Nostradamus? Proč jeho výroky ovlivňovaly a ovlivňují tolik lidí? Co vlastně znamená pojem milénium a proč je pro tolik lidí významný? Jaký je vztah proroctví a Oidipova efektu?

Michel de Nostradame, zvaný v duchu doby polatinštělým jménem Nostradamus, se narodil 14. prosince 1503 v St. Remy, ve francouzské Provenci. Přišel na svět v židovské rodině, která několik let před jeho narozením přijala křesťanství. Pro židy to byl jeden ze způsobů, jak přežít tlak společnosti, v níž byli odlišnou menšinou. Rodina ctila vzdělání. Nostradama dokonale připravili ke vstupu na univerzitu oba jeho dědečkové, kteří mu předali základy klasické literatury, dějin, medicíny, rostlinné farmakologie a lidového léčitelství i astrologie, která tehdy byla oficiální vědou. Na avignonské univerzitě studoval filosofii, gramatiku, rétoriku neboli vědu a umění řečnictví.

Nostradama proslavilo úspěšné zvládání morových epidemií, které se počínaje epidemií Černé smrti (1348/49-1352/3) objevovaly v Evropě na mnohých místech málem pravidelně i ve stoletích následujících. Jeho postup byl, viděno dnešníma očima, nepověrčivý a rozumný. Nejprve nechal odklidit a pohřbít těla zemřelých lidí. Často ležela na ulicích i v domech, všichni se jich oprávněně báli. Nařídil, aby ve všech domech byl dostatek světla a vzduchu, nařídil i tělesnou čistotu, včetně příjmu pouze čisté vody, což tehdy vůbec nebylo zvykem. Zakázal, aby lazebníci pouštěli nemocným krev žilou. To byla léčebná metoda rozsáhle užívaná v případě všech onemocnění. Postihovala i vykrvácené vojáky na bojištích. Nostradamus se tím stal jedním z lékařů, jejichž postupy nezvyšovaly úmrtnost. Nemocným dával “prášky z růží”, které obsahovaly okvětní lístky růží, snad i jejich pupeny, piliny cypřišového dřeva, hřebíček a další příměsi. Prášky tedy musely obsahovat nějaké množství vitaminu C. Hlavní město Provence, Aix, přiřklo Nostradamovi za úspěšné zvládnutí morové epidemie doživotní rentu.

V roce 1537 však postihl mor i místo, kde žil Nostradamus se svou ženou a dvěma dětmi. Jejich životy neuchránil. Smrt rodiny jím otřásla. Ztratil sebedůvěru. V dalších šesti letech bloudil bezcílně Evropou. Během své pouti došel k přesvědčení, že má prorocké schopnosti. V roce 1547 se Nostradamus usadil ve městě Salon. Znovu se oženil, z manželství vzešly tři dcery a tři synové. Ve svém domě si zařídil pracovnu. V průběhu nocí se uváděl do stavu, v němž měl prorocká vidění, která zapisoval. Prvních dvanáct proroctví uveřejnil roku 1550. Měly podobu čtyřverší, která se jmenují quatrains. Úspěch byl takový, že Nostradamus uveřejňoval stejné sbírky rok co rok až do konce svého života. Zemřel 2.7.1563. Nostradamus si přál být pohřben ve vzpřímené poloze v kostelní zdi, manželka jeho přání nechala naplnit.

Nejslavnější Nostradamovo dílo se jmenuje Staletí. Začal jej psát roku 1554. V konečné podobě mají Staletí deset dílů, v každém z nich je sto čtyřverší. Proroctví na prvních sedm století vyšla v Lyonu v průběhu r. 1555, poslední tři století postihují proroctví uveřejněná v roce 1558. Zdá se, že Nostradamus však měl z jejich šíření obavy. Staletí se tisknou dodnes. Dílo je překladatelský oříšek. Nostradamus je psal latinsky, francouzsky, provensálštinou, italsky a řecky. Kromě toho jsou čtyřverší prostoupena slovními hříčkami, hádankami, anagramy a epigramy. Překladatel musí dobře znát reálie, ducha i souvislosti Nostradamovy doby a prostředí.

Nostradamova metoda

Pracoval v noci. V pracovně měl trojnožku vytvořenou podle vzoru svých starořeckých předchůdkyň z Delf. Do stavu vytržení mu snad pomáhalo užívání muškátového ořechu, to má být ve větším množství mírný halucinogen. Na trojnožce visela mosazná nádoba naplněná vřící vodou a vonnými oleji. Nostradamus sledoval odlesky ohně v její hladině. Předpisově seděl před trojnožkou se vzpřímenou páteří. Prorocké schopnosti dle vlastního vyjádření považoval jednak za vliv “nadpřirozeného světla”, které umožňuje pochopit božské záměry z hvězd, zároveň za dar, jímž Bůh prorokovi umožňuje účast na vlastním božství a také za projev intuice.

Nostradamova proroctví

Nostradamovu slávu založilo následující proroctví:

Mladý lev přemůže lva staršího
na bitevním poli v jediné srážce
přes zlatou klec mu probodne oči
ze dvou ran jedna bude, poté zhyne krutou smrtí.

V roce 1559 se Jindřich II., francouzský král, osobně účastnil třídenního rytířského turnaje konaného na počest současného sňatku své sestry a své dcery. Na králově štítu byl heraldický lev. Třetí den klání, při západu slunce, se král střetl s hrabětem Montgomerym. Jeden druhého se při srážce pokoušeli dřevcem vyhodit ze sedla. Utkání probíhalo nerozhodně a kronikáři zaznamenali, že se Montgomery, který proroctví znal, pokoušel na rozhodující poslední rozjezd omluvit. Král však naléhal. Následovala katastrofa. Štěpina zlomeného dřevce pronikla hledím královy přilby. Prorazila královu hlavu za levým okem, krále oslepila a pronikla lebkou hluboko do mozku. Král zemřel až po deseti krutých dnech. Na současníky tato událost musela ve spojení s proroctvím působit více než mohutně. Nejen na ně. Podobné souvislosti v čase a prostoru působí více než mohutně na mnoho lidí dodnes. Nemohou nepůsobit, jsou totiž evolučně podmíněny. Jsou jedním ze základů magického myšlení, staršího sourozence myšlení kritického. Proč o předpověď budoucnosti ani v tomto nápadném případě nejde? Jak se rodí magické myšlení?

Pověrčiví holubi

Ve starším, slavném pokusu dostávali holubi v kleci potravu z krmítka. V době, kdy potrava padala, se holubi nějak chovali, třeba poskakovali na pravé nožce. Jakmile se obě vzájemně náhodné události několikrát zopakovaly, holubi je spojili. Začali poskakovat na pravé nožce a očekávali, že dostanou nazobat. Pokusu, který vymyslel slavný behaviorista B. Skinner, se říká pověrčivé podmiňování. Na jeho základě se, stejně jako v důsledku jiných druhů tohoto podmiňování, jemuž se říká operacionální, zvířata i lidé chovají nějakým způsobem proto, aby získali odměnu nebo se vyhnuli trestu.

Děti začínají spojovat jevy do souvislosti na základě následného výskytu v času počínaje osmým měsícem života a to stejně automaticky jako holubi. Mylné přesvědčení, že musí jít o souvislost příčinnou, další opakování stejné dvojice událostí obvykle posiluje. Ještě více je prohlubuje učení ve společnosti. To je důvod, proč tento způsob myšlení přestane být závislý na osobní zkušenosti a stane se vírou. Jak známo, stává se, že živé bytosti hynou se svým mylným přesvědčením. Ale jen tehdy, dostanou-li se v souvislosti s nimi do takového rozporu se skutečností, že je to stojí život. Nestane-li se to, pak se mylná přesvědčení vzniklá na těchto základech přenášejí z generace na generaci učením. Post hoc non est propter hoc neboli poté nemusí znamenat proto, říká stará latinská verze popisu této myšlenkové chyby.

Například:

na lidi, které máme rádi nebo neradi, myslíme častěji než na lidi, kteří jsou nám lhostejní. Jestliže lidé na někoho často myslí (událost A), a dotyčný vzápětí zatelefonuje, umře, stane se obětí dopravní nehody, vyhraje v loterii, či cokoli dalšího (nastane událost B), uvedou obě události mozky většiny lidí do souvislosti stejným způsobem, jakým holub uvede do souvislosti poskakování na pravé nožce s přísunem zrna. Složitější úvaha, které se musíme, na rozdíl od prostého spojení dvou událostí v čase a prostoru, učit, říká:

1. porovnáme počet případů, kdy jsme na milovanou bytost mysleli a něco se s ní stalo,

2. s počtem případů, kdy jsme na ni mysleli a nestalo se jí nic,

3. dále počet případů, kdy jsme na milovanou bytost nemysleli a něco se jí stalo,

4. s počtem případů, kdy jsme na ni nemysleli a nic se jí nestalo.

Jestliže lidský mozek takové porovnání učiní, a případně se k němu naučí jednoduché statistické počítání, zjistí, že je vztah mezi, dejme tomu, soustředěným myšlením na bytost nemilovanou a tím, že nemilovaná bytost ve stejné chvíli zakopla na chodníku a narazila si nos, docela náhodný. Všimne si totiž například, že na velmi nemilovanou bytost myslel velmi často a intenzívně, přičemž se velmi nemilované bytosti nestalo vůbec nic.

Zmíněnou úvahu navrhuji k užití při rozhodování o náhodné nebo nenáhodné souvislosti jakýchkoli dvou událostí. V plném rozsahu se týká i Nostradamova tak slavného proroctví. V tomto případě je nutné porovnat počet turnajů, při nichž k popsané nehodě došlo, s počtem turnajů, při nichž ke stejné nehodě nedošlo, počet postižených a nepostižených “mladých” i “starých” lvů. Podobná neštěstí postihovala (a nepostihovala) v době turnajů mnoho rytířů. Mnoho z nich mělo na štítu obraz lva. Mezi členy mnoha dvojic byl věkový rozdíl. Žádná z těchto událostí, pochopitelně, však nevyvolala takovou výběrovou pozornost jako neštěstí, které postihlo Jindřicha II. Vždyť byl jevem zcela jedinečným, vysoce výběrovým – králem Francie.

Milénium

Milénium, neboli konec jednoho tisíciletí a začátek tisíciletí dalšího, je umělá hranice. Má to být tisíc let nebo jejich násobek, které uplynuly od narození Ježíše Krista. Historici se však nemohou shodnout, zda se vůbec někdo takový narodil, protože může jít o postavu vytvořenou podstatně pozdější tradicí z mnoha podobných vůdců značného počtu drobných náboženských sekt. Pokud mají odborníci zato, že Ježíš historickou postavou byl, nemohou se shodnout, kdy přesně se narodil. Údaje se pohybují v rozmezí několika let.

Kromě toho jsou kalendáře i letopočty užívané například muslimy, ortodoxními židy, hinduisty nebo čínskou tradicí, tedy kalendáře ovlivňující čtyři pětiny lidstva, vzájemně zcela odlišné a s nimi jsou zcela odlišná i jejich milénia. V těchto kulturních okruzích nemají milénia zdaleka takový význam, jaký mají pro evropské myšlení. Z evropské křesťanské tradice totiž vyplynula předpověď, podle níž se Ježíš Kristus vrátí do tohoto světa podruhé, čemuž budou předcházet četná katastrofická znamení, následovat bude poslední soud. Mnoho lidí předpověď spojilo s miléniem.

Konec prvního milénia tudíž v Evropě doprovázel sociální neklid. Mnoho lidí se zbavilo majetku, ulehlo v rubáších do rakví a očekávalo poslední soud s následným vzkříšením. Předpověď se nenaplnila. Výsledkem byla vlna nedůvěry k církvi a jejímu učení. I druhé milénium přichází ve více než neklidné době.

A co ostatní nostradamova proroctví?

Znalci Nostradamových proroctví uvádějí, že Nostradamus byl vystaven mohutnému vlivu starozákonní židovské tradice, přestože se jeho rodina nechala pokřtít dva roky předtím, než přišel na svět. Ze Starého zákona plyne, že předpovědí Armageddonu, závěrečné bitvy mezi dobrem a zlem, světlem a tmou, řádem a chaosem, bude sedm víceméně současných katastrofických událostí. Patří mezi ně války mezi státy postihující celý svět, občanské války, podvodná náboženství s jejich falešnými proroky, hlad, mor, rozšiřování dalších ničivých chorob, zemětřesení, otrávení vody, země i vzduchu. V souvislosti s hladem, morem a zemětřeseními se citují mnohá čtyřverší, jejichž jeden příklad v převodu zní:

Cítím, jak se blíží velký hlad
Postihne mnohé oblastí, pak celý svět
Bude tak bezměrný a bude trvat tak dlouho,
že (lidé) budou rvát kořeny stromů a děti od prsu

Století 1, Quatrain 67

Problém je, že hlad, epidemie, války, zemětřesení, záplavy a další katastrofy, obecná i individuální neštěstí totiž byly, jsou a nadlouho budou součástí každodenní lidské existence v mnoha místech světa. Předpovídat neurčitými výroky jevy, které se děly před Nostradamem, v průběhu jeho života, po jeho smrti a dějí se i v současnosti není žádné umění. Dokazuje to následující zpravodajství o soudobých katastrofických událostech.

The global disasters report

Zprávy o světových katastrofických událostech je možné najít v internetu pod záhlavím The Global Disasters Report. Jak vypadala situace zveřejněná v roce 1996?

V Angole formálně skončila občanská válka. Nicméně zde bylo 2,2 milionu uprchlíků z míst, kde se bojovalo, a kteří potřebovali potravinovou pomoc. Válka pokračovala v Burundi. V té době si vzala mezi padesáti až sto tisíci lidských životů, uprchlíků byl jeden milion. Ozbrojený konflikt vypukl v Libérii, ztráty v té době nebyly přesně známy. Válka pokračovala ve Rwandě. Počet mrtvých nebyl znám, počet uprchlíků byl odhadnut na 1,8 milionu lidí, dalších 5,5 milionu lidí bloudilo uvnitř této země a hledalo den za dnem způsob, jak se vyhnout bojům a hromadnému vraždění. V Somálsku panovalo křehké příměří, na potravinové pomoci závisel život jednoho milionu lidí. V Súdánu pokračovala občanská válka, na potravinové a další pomoci závisel život 4,25 milionu lidí. V bývalé Jugoslávii bylo v občanské válce do té doby zabito asi čtvrt milionu lidí, raněných bylo dvě stě tisíc, uprchlíků a vnitřně přemístěných lidí – to jsou uprchlíci v hranicích vlastního státu – asi tři miliony. Jen v Bosně bojující strany nakladly asi tři miliony nášlapných min, v Chorvatsku další tři miliony. V severním Iráku – Husajnův režim zde potlačuje odpor Kurdů – bylo přemístěno šest set padesát tisíc lidí, propukla tam epidemie cholery a je zde rozmístěno asi deset milionů nášlapných min. V Čečensku se střídavě bojovalo, počet mrtvých nebyl znám, počet vnitřně přemístěných osob byl asi osmdesát tisíc. Zemětřesení udeřilo v Afgánistánu, Číně, Ekvádoru, v Indonésii dokonce dvakrát a také Turecku. Záplavy postihly Kostariku, Haiti, Indonésii, Koreu, Maroko, Jihoafrickou republiku na dvou místech a Togo. Kůru stromů podle zpráv organizace Lékaři bez hranic v současné době jedí rolníci postižení hladomorem v severní Koreji. Nevelkou potravinovou pomoc rozděluje zdejší stalinistický režim jednak příslušníkům armády, jednak do obchodů určených pro členy vládního aparátu.

A moderní mor, jenž se od Černé smrti liší jen tím, že se šíří a zabíjí pomalu? 27. 11. 1997 oznamují Světová zdravotnická organizace a její výbor pro otázky AIDS:

Virus lidské imunodeficience (HIV) denně ve světě infikuje asi 16 000 lidí. 9096 z nich v rozvojových zemích. 1096 z nich jsou děti mladší než 15 let. 4096 infikovaných jsou ženy. Více než 5096 infikovaných jsou lidé ve věku 15-24 let. Více než 27 milionů lidí neví, že je infikováno. V roce 1997 se nově infikovalo skoro 6 milionů lidí, z toho desetina dětí mladších než 15 let. 30,6 milionů lidí s HIV/AIDS ještě žilo. Na AIDS v tomto roce zemřelo 2,3 milionu lidí, z toho téměř půl milionu dětí mladších než 15 let. Od začátku epidemie zemřelo na AIDS skoro 12 milionů lidí, z toho 4 miliony žen a 2,7 milionů dětí pod 15 let. Na světě je 8,2 milionů sirotků, jimž AIDS vzal rodiče.

Svět na přelomu tisíciletí

Existuje řada důvodů, které v mnoha lidech probouzejí obavy z dalšího vývoje světa. Nejčastěji se projevují pocitem bezmocnosti a nějakým druhem úzkosti, která na sebe bere nejrůznější podoby a má nejrůznější vyústění. Jedním z nich je i útočné chování.

Myslím, že naprostou většinu lidí trápí spíše jejich osobní a rodinné starosti než pocit odpovědnosti za celý svět. Nejčastějšími obavami lidí v průmyslově rozvinutém světě bývají nezaměstnanost, osobní chudoba a bída, o jejíž míře mají lidé velmi rozmanité představy, těžší onemocnění a předčasná smrt i rozpad rodiny, citových vztahů nebo ovdovění. Pro lidi žijící v politicky, sociálně a ekonomicky klidnějších částech rozvojového světa platí něco podobného. Zcela jiná je situace ohromného počtu lidí žijících v oblastech postižených válkou, hladem, přírodními katastrofami a většími epidemiemi.

O starostech, které by se daly nazvat “globálními”, je většina dospělých lidí, v průmyslově rozvinutém i rozvojovém světě, do nějaké míry informována. O mnohých z nich jsem v této knižní řadě už vyprávěl. Například o populační explozi – počet lidí na Zemi se v roce 1997 začal blížit šesti miliardám. O tom, jak ubývá ornice a klesá biodiverzita. O energetické krizi, znečištění životního prostředí, vyčerpávání zdrojů, pokračujícím zbrojení, riziku jaderného terorismu a jaderné války.

Jestliže existuje řada důvodů k opravdu těžkým globálním starostem, pak existuje řada důvodů, proč jim zcela nepodlehnout.

Například jsou docela dobré důvody k názoru, že s dvoutřetinovou pravděpodobností počet lidí na Zemi v průběhu dalšího století nedosáhne dvojnásobku dnešního počtu lidí. Zjišťuje se, že nejlepším a zároveň velmi levným prostředkem, jak snížit populační explozi v rozvojových zemích, je naučit místní ženy číst a psát. Některým z těchto prostředků, kterými lze docílit vyváženějšího pohledu na soudobý svět (nikoli k přímočarému optimismu) bych rád věnoval kapitolu v budoucí knize této řady. Například internetu a některým novým technologiím.

Nostradamus a milénium

V Nostradamových proroctvích by bylo možné spatřovat zajímavou, literárně náročnou eschatologickou a apokalyptickou myšlenkovou tradici. Znalci dějin myšlení ji vystopovali v různých podobách ve všech kulturních okruzích. Lze se s ní setkat i v biblickém Starém zákoně, stejně jako ve Zjevení svatého Jana, které se přiřazuje k biblickému Novému zákonu. Chtěl bych vyprávět o tom, jak se pomocí úzkosti plynoucí z osobního stavu i stavu světa dá manipulovat jinými lidmi i jejich celými skupinami. A jak tato manipulace může stát velký počet lidských životů. V souvislosti s miléniem se uvádějí například následující Nostradamova čtyřverší:

V roce 1999 a sedmi měsících
velký král hrůzy z nebes přijde
k životu navrátí velkého krále Mongolů
bůh války před ním i po něm bude šťasten vládnout

Století 10., Quatrain 72

Po velké bídě se lidstvu bída ještě větší blíží
staletí velký kruh se vrátí na počátek
mléko, krev, hlad, válka a mor pršeti budou
na nebi oheň spatřen bude, za ním ocas z jisker

Století 2., Quatrain 46

Tyto informace je možné chápat i jako komplexní mem, složitou “jednotku” kulturní informace, která se přenáší a replikuje mezi lidmi celá tisíciletí. Tedy – kromě jiného – jako možný nástroj mocenské manipulace.

Jak je to možné? Proč to funguje? Proč lidé neužijí trochu kritického myšlení a neprohlédnou, co s nimi manipulátoři chtějí udělat?

Protože jsme po svých vývojových předcích podědili a do neuvěřitelného stupně rozvoje dovedli potřebu hledat a najít smysl v jevech, které spatřujeme jak kolem sebe, tak v sobě. Zdá se, že je do značné míry, byť u různých lidí různě, geneticky zakódovaná. Chápat alespoň do nějaké míry smysl jevů kolem sebe znamená podstatně vyšší naději na přežití. Tato potřeba plynoucí z evoluční úspěšnosti je tak mohutná, že dokážeme najít dokonalý smysl i v souvislostech, které ve skutečnosti souvislostmi nejsou, a jevech, které neexistují. Tedy i v případě, že je “chápání” jevu dáno jednoduchým pochopením časové a prostorové následnosti, tak jako je tomu u Skinnerových pověrčivých holubů nebo u magicky myslících lidí. S potřebou hledat a najít smysl jevů, tedy s potřebou jejich výkladu, úzce souvisí potřeba jejich předpovědi. Tedy nějakého druhu proroctví. Nebo prognostiky.

Ale také potřeba jejich úspěšného ovlivnění, které ochrání mne, mou skupinu třeba tím, že přičaruje neštěstí a smrt na jakoukoli konkurenci – například magickým rituálem, černým i bílým nebo modlitbou. Nejistý a složitý svět je totiž nebezpečný svět, což je vědomí, které plodí úzkost. Savci, včetně primátů a lidí úzkost snášejí špatně – je signálem ohrožení.

Proto měli, mají a v nejistém, složitém a nebezpečném světě vždy budou mít úspěch lidé a organizace zbavující jiné lidi úzkosti, dodávající naději, předstírající, že odhadují budoucnost, znají její “plán”, že jsou schopni komunikace s případným tvůrcem plánu budoucnosti nebo jejich větším počtem, že jsou s to Jej, Ji, Je, případně To nějak ovlivňovat.

Je to stále stejné – od pravěku dodnes. Nelze než obdivovat více či méně dokonalou manipulaci s lidským strachem a nevědomostí, s hloupostí jedinců i hloupostí skupinovou, s podrobivostí neboli docilitou, se zúženým myšlením lidí jinak vysoce inteligentních, a to v dobrém i ve zlém, tisíciletí za tisíciletím. V dobrém? Nic proti tomu, sejme-li tento postup úzkost, dodá-li smysl životu ve chvíli existenční krize a dokáže-li navíc být natolik tolerantní, že ponechá alespoň nějakou míru autonomie. Až příliš velký počet lidí se chová, jako by si se svobodou nevěděl rady. A co ve zlém?

Destruktivní náboženské kulty posledního soudu

V knize Teorie náboženství definují Stark a Bainbridge církev jako konvenční náboženskou organizaci, sektu jako odchylnou (deviant) náboženskou organizaci dodržující tradiční víru a její praxi, kult jako odchylnou náboženskou organizaci s novým druhem víry a její praxe. Za destruktivní se považují kulty, které se vyznačují krajním stupněm kontroly vědomí svých příslušníků. Mezi destruktivní kulty minulosti se počítá Rodina Charlese Mansona, Chrám lidu reverenda Jima Donese, Koreshovi Davidiáni, Chrám Slunce, Óm Šinrijkó i Brána nebes (Heaven’s Gate). S proroctvími zániku světa a posledního soudu jako jedním z nástrojů kontroly myšlení a chování svých členů pracovaly tyto kulty všechny.

Destruktivní kulty Posledního soudu bez ohledu na své označení, formální druh víry a užívané rituály mají následující společné znaky:

1. Víru s apokalyptickými rysy: vůdce kultu hlásá blížící se konec světa, často ve velké bitvě, Armageddonu. V případě sekt Sluneční chrám a Brána nebes vůdce kultu nařídil členům spáchat ve vhodné chvíli skupinovou sebevraždu, neboť poté budou dopraveni do nějakého druhu ráje, čímž uniknou pozemské zkáze. Členové Brány nebes uvěřili, že kometa Hale-Bopp maskuje mezihvězdný koráb, který je do jejich představy o ráji dopraví. Někteří mužští členové tohoto kultu se nějakou dobu před závěrečnou sebevraždou nechali vykastrovat. Členové kultu považují sami sebe za druh lidské elity.

Kulty posledního soudu se dopouštějí hromadných vražd a sebevražd. Mansonova Rodina vyvraždila lidskou skupinu včetně herečky Sharon Tateové, která byla v osmém měsíci těhotenství.

Vyznavači kultu Chrám lidu spáchali hromadnou sebevraždu na povel, podobně jako vyznavači kultu Brána nebes. Vyznavači kultu Chrám Slunce se již na několika místech světa dopustili hromadné sebevraždy. Vyznavači kultu Óm Šinrikjó vypustili nervově paralytický plyn v tokijském metru. Členové těchto kultů, kteří se zdráhají sebevraždu spáchat, bývají zabiti. Vyznavači Koreshova kultu Davidiánů spáchali několik vražd a hromadnou sebevraždu poté, co byli obléháni příslušníky americké Federální policie ve Waco, stát Texas. Členka kultu, která tyto události přežila, s odstupem delší doby vyprávěla do televizní kamery o svém přesvědčení, že Koresh vstane z mrtvých a vrátí se na tento svět.

2. Kult vede jediný charismatický vůdce, zatím vždy mužského pohlaví. Vůdce členy kultu zcela ovládá, tělesně, duševně i sexuálně včetně nezletilých dětí.

3. Skupina je vůči zevnímu světu uzavřená, obvykle žije v komunitě oddělené od zevního světa, například na odloučené farmě. Ve skupině převládá pocit, Že je ohrožena, pronásledována, sledována buď představiteli státu nebo lidmi, kteří do její společnosti nepatří.

4. Vyznavači kultu obvykle shromažďují velké množství zbraní, pokoušejí se získat nebo vyrobit zbraně hromadného ničení. Připravují se k obrannému boji. Bývají vyznavači křesťanské teologie nebo její směsi s teologií některého jiného náboženství, zcela se však ve výkladu posledního soudu od tradiční teologie odchylují.

Oidipův efekt

Pojem Oidipův efekt znamená, že se katastrofická proroctví vyplňují právě proto, že byla prorokována. Oidipus, starořecká mytologická postava, by nezabil vlastního otce a neoženil by se s vlastní matkou, kdyby ho jeho rodiče právě na základě proroctví těchto událostí nenechali v raném dětství pohodit v horách na pospas zvěři. Soucitnému sluhovi, který měl dítě odložit, se Oidipa zželelo. Dítěte se ujal bezdětný královský pár v sousedním státečku. V dospělosti se Oidipus o své kletbě dozvěděl. Netušil, že je adoptivním dítětem. Nechtěl rodičům, které považoval za vlastní, ublížit a tak se vydal na bludnou pouť…

Řečeno jinými slovy: kdyby toto proroctví nebylo vyřčeno, nedaly by se do pohybu katastrofické události. Oidipův efekt se může týkat i vědomí Armageddonu a proroctví Posledního soudu – pomyslíme-li na některý z destruktivních kultů, jemuž by se podařilo získat a užít zbraň hromadného ničení.

Proč jsou proroctví týkající se lidských dějin, stejně jako prognostika, tak nespolehlivé?

Odpověď je jednoduchá jen zdánlivě a zní: protože jsou lidské dějiny složitý jev.

Nepočítám-li magické myšlení, předstírání jasnovidných schopností a další manipulace, pokoušela se v minulosti řada velmi chytrých a vzdělaných lidí najít způsob, jak by se dal vývoj lidských dějin předpovídat. Zaujala je průzračná prostota newtonovské fyziky, včetně její schopnosti přesné dlouhodobé předpovědi. Představovali si, že se s větším poznáním podaří předpovídat vývoj lidských dějin podobně, jako newtonovská fyzika předpovídala pohyby planet. Ale už koncem 19. století začalo být zřejmé, že jsou předpovědi chování složitých systémů nesmírně obtížné, a že pro ně pravidla podobná jednoduchým newtonovským pravidlům neplatí.

Jednoduchým příkladem může být pohyb vypuštěného poutového balónku. Newtonovská pravidla platí i pro něj. Jeho pohyb je však ovlivňován tolika náhodnými vlivy, že předpovědět jeho polohu je s ubíhajícím časem postupně nemožné. Jinými příklady jsou chování světového finančního trhu nebo vývoj světového klimatu. Právě na ně se vztahuje všeobecně známý efekt motýlího křídla, což znamená, že zcela náhodný a zanedbatelně nepatrný jev může mít nečekané a mohutné vzdálené důsledky.

Pro složité jevy platí, že stačí zcela nepatrná a náhodná odchylka některé z proměnných, které jejich vývoj ovlivňují a výsledek se nedá odhadnout. O lidských dějinách se dá říci, že jsou pravděpodobně vůbec nejsložitějším jevem ve známém vesmíru. Myslím, že nástroje, které by umožnily dlouhodobější předpověď jejich vývoje zatím neexistují. Otázka je, zda je jejich vytvoření vůbec možné. Přestože si lidé, pochopitelně, tak toužebně přejí, aby tento kámen mudrců znali a vlastnili.

Autor: František Koukolík